Deníček si nepíšu. Říkám to často. Jen mám občas plnou hlavu postřehů. Třeba o padání baráků v Olomouci. Nebo o nočních vlacích a taky o tom, že končí léto. I o tom, že hltat není zdravý...

Bylo by to krásný, psát si deníček. Ale já bych to určitě nestíhal. Tak si deníček nepíšu. Jen občas, když se toho hodně nashromáždí, to bych třeba stránku popsal. Dnes bych měl čím. Tak třeba: Je pondělí. Poslední prázdninové. U nás v redakci je ticho a klid. Tedy spíš jen klid, tichem víří grandiózní Cage The Elephant, který si pouštím fakt nahlas. Je to přesně týden, co jsem si dopřál zážitek dát si je naživo a od té doby se jich nemůžu a ani nechci zbavit. Do dnešních deníčků jde vložit i muzika, kdybych si psal deníček, z téhle stránky by řvala na plný pecky píseň Telescope. Ale zpátky k těm prázdninám. Končí. Tedy, ono je to dost dávno, kdy jsem měl skutečné prázdniny, ale přesto jsou ten červenec se srpnem takové jiné měsíce. Člověk si odpočine a pozná kus světa. A pak přijde to poslední prázdninové pondělí, a přestože se nic nezmění, ve vzduchu je jakási nostalgie. Cítíte to? Rána už jsou trochu chladný, srpen sbírá poslední síly a ráno musí zbaštit kupu prášků, aby to nějak dotáhl do večera. Jsem dojímací typ. Chvilku se mi dnes ráno uprostřed Horního náměstí chtělo i brečet. Jen tak, bez důvodu. Konec prázdnin mě odjakživa dojímá víc než nový léta páně.

Taky bych si do deníčku napsal něco o tom padání baráků, což je takový olomoucký trend. Nechci vůbec spekulovat o tom, kdo nebo co za to může. Odborných odborníků je tu dost, oni to odborně vypátrají. Spíš jsem nad tím přemýšlel z toho našeho novinářského pohledu. Byl jsem bohužel u všech těch tří událostí. Když se to stalo poprvé, rozbušilo se mi srdce a rozklepaly kolena. Tam za páskou ležela hromada cihel a pod nimi paní, která byla ve špatnou chvíli na špatným místě. Pamatuju si, jak jsem se snažil dovolat mámě a telefon nefungoval, přetížená síť nezvládala nápor všech těch lidí okolo, kteří se chtěli taky dovolat svým mámám. Bylo to prostě děsný. Pak se to stalo podruhý. Mohl to být děsnej masakr. Ze střechy polikliniky spadla tunová římsa. Kdyby na semaforu blikla zelená o chvilku později, leželo by tam pod sutí strašně moc lidí. Ale ozubený kola, co se točí někde zpoza našeho světa a určujou jeho rytmus a všechno ostatní, se naštěstí točily nějak dobře a nikomu se nic nestalo. Zase jsme tam stáli, suť za náma a už jsme byli všichni jaksi otrkanější. Taky potom vyšlo pár článků, ale už jich nebyla taková hromada. Teď se to stalo potřetí. Doběhl jsem na místo, mám to z redakce asi minutu. Už to byla skoro rutina. Nikdo se moc nevzrušoval. Tři zranění, zaplaťpámbu že nic vážného… Nafotí se to, napíše… Druhej den se k tomu vydá nějaká spekulace a jde se dál. Ani čtenáře to už totiž nijak zvlášť moc nezajímá, ono se to omrzí. Jde mi z toho trochu mráz po zádech, když nad tím tak přemýšlím. Snad se to nestane počtvrtý. To už by se možná odbylo jen nějakou krátkou zprávou. Naše hroší kůže je čím dál silnější.

---

Cítíte to? Rána už jsou trochu chladný, srpen sbírá poslední síly a ráno musí zbaštit kupu prášků, aby to nějak dotáhl do večera.

Taky bych si do deníčku napsal o lítání balonem. Minulej týden jsem v rámci reportáže letěl hned dvakrát. Bylo půl pátý ráno, když mi zazvonil budík, hodně krutý pro člověka, kterej už léta vstává kolem osmé. V sedm jsme byli ve vzduchu nad Bouzovem. Fotil jsem jako o život, ale pak jsme vletěli do mlhy a najednou nebylo nic. Jen bíle natřenej vzduch nahoře, dole i všude kolem. Bál jsem se, ale zároveň jsem cítil, že moje tělo i všechny ty jeho nenahmatatelný části, jako je třeba duše, se tak nějak čistí, že nasávají ten nebeskej klid. Zkuste to, nebudete litovat. Nechejte dole všechny splíny, hypotéky a mobily s vymakanejma foťákama a zkuste nasávat jen pomocí smyslů, který vám dala příroda. Je to skvělý a má to dlouhodobej efekt.

Taky jsem konečně přestal číst noviny, co je vydává ten pán, co nejdřív donášel estébé a pak si koupil všechno, co se koupit dalo. Možná nám s jejich pomocí pomaličku blbne hlavy a vkládá do nich, co chce, aby tam číhalo jako kukačka - jak říkají lidi, co tomu rozumí a nepracují pro něj. A možná to vůbec není pravda a všechno je to jenom propaganda těch druhých, jak říkají lidi, co pro toho pána pracují. Je mi to jedno. Prostě jsem to přestal číst, protože se mi to přestalo líbit. Našel jsem si jiný zdroje, který se mi líbí víc. Jenže dnes ráno jsem v rádiu zaslechl cosi o další bombě v Bruselu a hned jsem se podíval do toho svého nového jiného zdroje a on o tom ještě nepsal. Trvalo to asi čtyřicet minut, než se tam ona zpráva objevila. Chvilku jsem z toho byl smutnej. Ale pak jsem si vzpomněl na slova mého dobrého kamaráda fotografa. “Však ono se lidem nic nestane, když si chvilku počkaj,” říká často. A má pravdu, ten hoch. Odmalička mi říkali, že nemám při jídle hltat, že to není zdravý. O informacích to platí taky.

Možná bych si do deníčku napsal ještě trochu uraženou poznámku o ježdění nočními vlaky. Tak nějak neočekáváte, že v rychlíku Moravan, co vyjíždí pár minut po půlnoci z Prahy, bude hrozit, že vás vykopnou z dětského kupé, protože nejste děcko a ani žádné neočekáváte. Je dávno po večerníčku, kruci, je tu volno, tak si sem sedneme! Jenže už v Libni přijde smutnej průvodčí, co vypadá jak Anthony Hopkins, a prohlásí, že vedle je rodinka, co na to naše kupé čeká. “Romská,” skoro zašeptá sir Anthony. Když je tu někdo s nárokem, tak si prostě najdeme jinýho fleka, uznávám, zvedáme se a jen nás trochu mrzí, že si nezahrajeme to Člověče, co mají natisknutý na stolku uprostřed kupéčka. Stejně mi ale přijde, že děcka prostě mají v noci spát. Vláčet je v noci po tratích je krutý. Je úplně jedno, jakou mají barvu kůže.

A to je asi všechno, co bych si napsal dnes do deníčku, kdybych si ho psal. Desítkou písmem je to áčtverka, pro internet zatraceně dlouhej text.