Jako by tady v Olomouci platil dvojí metr. Máme v centru pěší zónu, ale poslední dobou se spíš zdá, že pěší zóna znamená: přijeď, kdekoliv nech stát auto a vyřiď si, co potřebuješ. A pokud máš aspoň trochu štěstí, nic se ti nestane. A pokud jste vlastníkem luxusního vozu, nejlépe s espézetkou na přání, nemáte se vlastně vůbec čeho bát.

Musím se přiznat, že městská policie je mi docela sympatická. Pomáhá a chrání tak nějak viditelněji než její státní sestra, která má ono heslo ve štítu, navíc v ní pracují lidé, co vás (většinou) nepošlou do háje, když něco potřebujete. A ona to kolikrát není žádná legrace, místy asi i hodně špinavá práce. Jenže už nějaký čas se zdá, že naše obecní policie značně polevuje v činnosti, která jim přináší nejmenší oblibu. A to je právě dohled na správné parkování. Tedy aspoň to v historickém centru. Kde se může stát, je jasně vymezeno, stejně jako povolení, která k tomu potřebujete. Jenže dohled je nějaký benevolentní. Do desáté ráno, budiž, i když město vypadá jako jedno obrovské parkoviště. Je potřeba přivézt zboží, odvézt… Jak je ale možné, že v půl dvanácté stojí v Ostružnické ulici, kde se parkovat nesmí vůbec, pět aut a za půl hodiny kolem dvakrát projde hlídka strážníků a nic se nestane? Že by to bylo tím, že jedno je porsche, druhé luxusní audi a třetí jakýsi městský nóbldžíp? Tohle už člověka trkne a všímá si. A ejhle. Před Korunou pravidelně parkuje modrý sporťák. Platit parkovné nemusí, povolenku k vjezdu do pěší zóny nepotřebuje a přesto se botičky bát nemusí. A jen o kus dál má na okně nalepen vzkaz od městské policie majitel auta, který si dovolil půl metru přečnívat za značku parkoviště. Na palubce má sice předpisově umístěn platný parkovací lístek, ale smůla, felicií se nebojíme. Vedle zahrádky kavárny galerie Moritz, v místě, kam snad nesmí vjet ani multikára technických služeb, stojí nadrzo jakýsi černý bourák. Asi řidič dostal chuť na kafe. Ale pohoda, příkladem mu je sama městská policie, která nechá odstavený služební vůz buransky na rohu gotického chrámu, k velké radosti turistů, snažících se jeden z nejkrásnějších olomouckých kostelů vyfotografovat. A v době obědů poblíž nedaleké Potrefené husy je to dosti podobné. Černá fára tvoří řadu, pod níž by na fotografii klidně mohl být popisek: My jsme ti privilegovaní.
Není to nic závažného, já vím. V porovnání a alkoholismem, ebolou v Africe a dírami v ozonové vrstvě je to opravdu banalita. Jenže přesně tyhle banality podporují ve společnosti jakousi blbou náladu. Vypadá to totiž jako výsměch. Když vás zpucují za to, že jste nestihli včas doběhnout k zaparkovanému autu a už deset minut přetahujete, a vedle přitom už hodiny parkuje bávo bez ničeho, ten pocit nespravedlnosti má hnilobný nádech. Hniloba ničí, otravuje život a z člověka brzy udělá pivního nadávače, rys náš tak smutně národní. Místo toho, aby se ho represivní složky snažily potírat, v tomto případě mu docela okatě nahrávají. Takže volám: stejný metr pro všechny. Je na tom něco složitého?