Radost z krásně opraveného podchodu k nástupištím na olomouckém nádraží kalí zmršené eskalátory, respektive skutečnost, že jinak než po nich se do podchodu nedostanete. Strhla se nejen vlna rozhořčené kritiky, objevily se i jiné hlasy: "Buďte rádi, že máme aspoň něco, je to přece lepší než to bylo dřív," radí rezignovaně. Přitom si neuvědomují jednu věc: právě kvůli lidem, co takhle hlasitě mávnou rukou, vznikají další a další paskvily. Jako bych jich bylo málo.

Když jsem minulý týden psal na Facebook status, že eskalátory na olomouckém nádraží jsou dalším dílem seriálu o olomouckém Kocourkově, netušil jsem, jak bouřlivá diskuze se nad odkazovaným článkem strhne. Ve zkratce: při rekonstrukci takzvaného starého podchodu k nástupištím, se zapomnělo na klasické schodiště. Do podchodu se z hlavní haly dostanete jen po úzkém eskalátoru, což zejména ve špičce již nyní působí nepříjemné zácpy. Stojí se na něj dlouhé fronty. Ani mě tolik nepřekvapily souhlasné komentáře, odsuzující hloupost nápadu. Že je to do nebe volající kravina, je snad soudnému člověku jasné na první pohled. Zaujala mě ale jiná názorová linka, která prosákla i do mé poštovní schrány v podobě hned několika mailů. "Proč si pořád stěžujete? Buďte rádi, že se něco děje, že pro nás někdo něco dělá. Ten podchod byl hrozný a teď je to mnohem lepší. Tak pořád jen nekritizujte a važte si, že už v podchodu nekape voda a nepadají vám na hlavu kachličky..." Tak by se to dalo shrnout. Panenko skákavá, ta naše rezignovaná povaha zhuntovaná bolševikem a jeho předchůdci se tu zase ukazuje! Hodný stát pro nás něco udělal a že to nevyšlo úplně nejlíp, to se holt stává. Hlavně že máme aspoň něco. (…) Držím se křečovitě opěradla židle, abych nevykřikl něco neslušného, a při druhém přečtení svého sloupku mažu celý odstavec a asi šest vykřičníků.
Ty hlasy, které mě (často) tatíčkovským tónem a většinou velice slušně vybízejí k pokoře, tentokrát nemají pravdu. Pokud budeme s pokorou přijímat, jak nám někdo za veřejné peníze servíruje paskvily, pokud budeme v dlouhé frontě na eskalátor smířlivě krčit rameny a řekneme si, že na nás aspoň už nekape a nepadají kachličky, jednoho krásného dne zjistíme, že žijeme v Paskvil City uprostřed Paskvilstánu. Vytvářeči paskvilů je totiž většinou nevyrábí z nevědomosti či hlouposti, ale z vlastní (a jak se ukazuje, často i zlé) vůle. Pro svůj prospěch, kterým nemusí být jen mrzký materiální zisk, ale třeba obyčejná lenost. A většinou jim to projde, to je ten průšvih. Jsem dalek tvrdit, že na olomouckém nádraží máme co do činění s nějakou tajemnou eskalátorovou lobby. Není to rozhodně předmětem tohoto textu. Jen bych rád, abychom si uvědomili, že máme právo trvat na tom, aby se zmetky za veřejné peníze nevytvářely. Co je špatného na tom chtít za veřejné peníze kvalitní práci? Silnici, ze které za dva roky nebude tankodrom? Tunel, který neplesniví? Dům, do kterého neteče? Nebo nádražní podchod, který bude cestujícím usnadňovat cestování a ne ho dělat těžším? Tohle s pokorou nesouvisí. Když vám architekt namaluje dům, který vám spadne na hlavu, protože byl namalovaný špatně, taky nad tím přece nemávnete rukou a neřeknete si: "Nebudu se na něj zlobit, vždyť se nad tím rýsovacím prknem chudák tak nadřel.“ Asi za ním půjdete a budete chtít, aby vám vrátil peníze. Zmršené eskalátory na nádraží jsou stejným případem. Neměli bychom si to nechat líbit.