Kola miluje snad odjakživa. Dokáže o nich vyprávět neskutečně dlouho se zaujetím, které by mu kdekdo mohl závidět. S Davidem Suchým z Bajkazylu jsme si povídali o jeho vášni ke kolům, o jeho každodenní práci, o tom, jaká byla cesta za jeho vysněným povoláním, o filozofii stavby kol na zakázku, ale také o tom, jak se kluk z Českých Budějovic ocitl v Olomouci...

Rozhovor s Davidem Suchým o vášni pro kola a vše, co se kolem cyklistiky točí...

Bajkazyl – to je dílna, opravna, servis, stavby kol na zakázku... Jaké byly začátky?
Na podzim to budou čtyři roky, co jsem se přestěhoval do Olomouce a začal jsem si plnit sen. Po pravdě mě ze začátku nenapadlo, že by podobná kola někdo chtěl, že by je kupoval. Přece jen nejsme Londýn nebo třeba Berlín, kde to fungovalo. Jenže pak jsem potkal kamaráda, který mi řekl, že něco takového existuje v Praze, a tak jsme to udělali tady. Ze začátku jsem měl dílnu doma, což byl samozřejmě hroznej punk (smích). Po čase se objevila Wurmovka (dílnu najdete na Wurmově 7, pozn. red.), a tak jsme přišli sem. Vlastně jsme neměli žádné zákazníky, nevěděli jsme, jestli to vůbec bude fungovat, ale měli jsme parádní prostor (smích).

No ale začalo se dařit...
No jo, na otvíračku přišlo docela dost lidí, začali jsme skupovat starý kola po vesnicích, lidi nám začali nosit kola, co měli doma. Různě jsme je začali opravovat, abychom jich co nejvíc mohli poslat do ulic. Pak začali chodit lidi i na servis, postupem času jich bylo víc a víc, až to tu teď vypadá takhle (všude spousta kol, spousta dílů a hromada práce, pozn. red.).

Čím byste charakterizoval Bajkazyl a styl, jakým se celý podnik ubírá?
Celým Bajkazylem se táhne takové hlavní motto, a to je recyklace – to znamená, že používáme co nejvíc starých dílů, které kombinujeme s moderníma věcma. Hodně se v poslední době zaměřujeme na festky, což jsou kola s pevným převodem. Nekoupí si to asi úplně každej, má to svá specifika, ale patří to ke směru, kterým se ubíráme. Máme tu vlastní lakovnu, takže kolo je možné osadit od začátku do konce s jakýmkoliv designem. Zakládáme si na tom, že vše je dělané tady u nás ručně. Samozřejmě, ty díly si nevyrobíme, to ani nejde, ale všechny zásadní věci při tvorbě kola jsou dělané u nás. Teď jsme ve fázi, kdy děláme servis a stavíme kola na zakázku. Dřív jsme měli vždycky připravený i levnější kola na prodej, ale to už jsme odsunuli na to, jen když máme čas, což bude možná na podzim nebo v zimě...

Jak vypadá stavba kola na zakázku? Přijde za vámi člověk, sdělí svoje přání a touhy, vy ho nasměrujete... Jak to probíhá?
No někdy člověk přijde a má představu, někdy ji nemá, ale tak od toho jsme tu my, abychom mu ji vštípili... Přijde, domluvíme se na základní vizi, jestli to má být kolo do města, bez převodů, nebo s nimi, nebo jestli chce jezdit někam dál. Pak se řeší samozřejmě design, barevné provedení rámu, komponentů, řeší se osazení. To lidi nechávají spíš na nás. Vždycky každému posílám rozpis toho, co jsme schopni udělat, oni si to doma v klidu promyslí i s ohledem na to, kolik do kola chtějí investovat. Dáme si pak ještě jednu dvě schůzky, kdy všechno doladíme. A na tom si hodně zakládám. Chci, aby sem lidi chodili, aby si s námi o tom popovídali. V dnešní době lidem chybí kontakt a přijít sem je přece lepší než sedět u internetu a klikat do košíku.

To je pravda, lidi dnes hodně řeší nákupy přes internet.
No právě, dneska už lidi do kamenných prodejen tolik nechodí a já si nemyslím, že je to úplně dobře. Mám pocit, že jednou ten kontakt prostě vymizí. A proto je potřeba na tom pracovat, těm lidem to možná už chybí. Začnou být přesycení a začnou se vracet. S tím souvisí i pojem retro, který je hodně v módě, i když já to taaak nemám rád. My neděláme retro, pracujeme přece s moderníma věcma... I když ten vizuál tam je, to je fakt. Ale já si zakládám na tom, že to kolo má i svou kulturní hodnotu. Třeba v Praze mají svou kavárnu, pořádají koncerty. Na to my tu u nás nemáme prostor. A když už tu něco pořádáme, má to spíš takovej partyzánskej styl, ale je to fajn (smích). Člověk se tu asi cítí dobře...

Tak to je určitě dáno tím, že jste vlastně určitý druh komunity, že?
No přesně tak, to je totiž taková naše filozofie. Je tu takovej průnik hodnot, každej z nás má kola rád, jezdí na nich, tráví na nich spoustu času a vždycky to tak bylo. Vždyť přece není trapný jezdit do práce na kole! U nás v republice to pořád ještě takhle úplně nefunguje, ale už je tu znát ten posun. Vždyť je to přece fajn, navíc děláme něco pro sebe, a ještě se tak chováme hezky k přírodě. Proto vždycky říkám, že tady to není jen dílna. Dělám něco, co mě baví a co má určitej kulturní náboj.

Věnujete se Bajkazylu na plný úvazek?
Poslední dva roky je to vedle toho, že je to můj koníček, i moje práce. Jsem tu od rána do večera. Jeden kolega má lakovnu, další dílnu se dřevem a vyrábí dřevěné komponenty na kola. Nepotřebujeme vydělat miliony, ale jsem rád, když mě to uživí. Nemůže to být jen byznys. Ta práce mě baví, není to žádnej stres. Když je toho víc, zůstanu tady do večera, pustím si hudbu a pracuju. To k tomu patří. Pořád ale vím, že tohle je ta nejkrásnější věc, jakou můžu dělat.

Jak jste se vlastně dostal k práci s koly?
Mně trvalo sedm let, než jsem se vůbec dostal k tomu, že bych chtěl dělat na sebe. Prošel jsem toho dost. Zkusil jsem i práci v shopech, který jsou zajetý. Jenže postupem času mě to přestalo naplňovat, byla to jen práce. Teď jsem ve fázi, kdy bych nemohl dělat nic jinýho. Kdo má touhu dělat něco, co ho baví, tak ať do toho jde, to je to nejlepší. To je vlastně ve svý podstatě to, co člověka živí. I když bohužel bez peněz to samozřejmě nejde, to víme všichni. I když to tady působí uvolněně, může to dělat dojem, že jsme někým dotovaný, ale to fakt nejsme. Tak ale já zastávám názor, že když k něčemu člověk dojde sám, tak to má smysl. Člověk si toho váží a taky to směřuje tam, kam chce on. 

Můžete obecně říct, jak dlouho obvykle trvá postavit kolo na zakázku?
No většinou je to tak měsíc práce, když tam není žádná drbačka třeba s lakem – některý laky totiž dlouho schnou. Někdy je to čtrnáct dní, někdy míň. To je individuální. Ale zpravidla vždycky říkám tak měsíc a lidi pro to mají pochopení. Přece jen je to ruční práce, nejsme žádné PPL (smích).  Když si člověk objedná ferrari, taky si musí počkat (smích).

Dokážete třeba vyzdvihnout nějaké kolo, na které jste hrdý? Nebo nějaké, které se vám obzvlášť vrylo do paměti? 

Je to zajímavý, ale já si spíš vybavuju ty, na kterých jsem se nadřel. Jenže to pak člověk dokáže zpětně ocenit, protože si řeknete, že jste to dokázal udělat. To je fajn. Ale jde říct, že mě baví určitej směr kol. Poslední dobou je to vlastně to, na čem sám jezdím, takže pak mám radost z toho, když lidem můžu konkrétní věci nebo díly doporučit. Jasně, že mám všechno za tu dobu vyzkoušený, vím, co a jak funguje, ale tohle je, jako když jim prodáváte vaše vlastní kolo.

Jak tedy vypadá vaše kolo?
Úplně jednoduchý, i co se týče designu. Když se na něj člověk podívá, tak je nenalakovaný, každej díl má jinou barvu, je vyloženě postavený na funkci, protože jasně, chtěl bych to mít taky hezký, ale vlastně je to to poslední, co já potřebuju. Někdy je pro lidi design důležitější než ta technická stránka, na kterou já sám ale nedám dopustit. To říkám i lidem. Důležitý jsou ty technický věci, design se dá pořešit kdykoliv. Furt děláme kola, aby se na nich primárně jezdilo. Neděláme kola na zeď nebo pro fotku. To je, jak kdyby si člověk koupil hovězí z domácí farmy a pak si udělal fotku na facebook a ve výsledku ho nechal shnít venku na sluníčku. Jde o to, aby lidi měli kolo, na kterým se jim bude dobře jezdit, ne aby ho měli barevný, ale když na něj sednou, tak jim bude dlouhý, pedály budou blbě...

Říkáte, že máte rád jednoduchá kola. Co vy a takzvaný furtšlap?
No jo, to je něco, co mě hodně baví. Když to člověk dokáže ovládnout, pak už nechce nic jinýho. To je prostě úplně jinej kontakt s kolem. Ze začátku jsem to vůbec nechápal. Ale pak jsem to sám zkusil. Shodou okolností jsem přišel k jednomu dobrýmu rámu, osadil jsem to věcma v podstatě z popelnice, jen abych se na tom mohl projet. Neměl jsem brzdu, neměl jsem popruhy na šlapkách... Taky jsem se jednou hodně rozsekal (smích). Jezdil jsem na tom víc a víc, začalo mě to bavit, vytunil jsem si to. Teď na ničem jiným nejezdím. Všichni tady jezdíme na festce. Rám je u tohoto typu kola nejdůležitější. Když s tím začínáte, je dobrý mít brzdu. Je to hodně o přemejšlení. Najednou je ta cyklistika bezpečnější, protože člověk musí být neustále ve střehu...

A jak se pohybují ceny kol na zakázku?
No ze začátku jsme je prodávali asi pod cenou, občas se zas přestřelilo. Obecně se moc nevěděla hodnota kola. Teď už je to pochopitelně jinak. Pohybuje se to od pěti tisíc, průměrně tak kolem sedmi tisíc. Ale jasně, jsme schopní postavit kolo za patnáct a vejš. Je to na lidech, kolik za kolo chtějí dát. Přece jen ale jezdí se na tom, lidi to nechávaj ve městě... Je potřeba něco, co vydrží, na čem se dobře jezdí, a to splňujou i kola za pětku, úplně bez problémů. Pak už je to spíš o designu, hodně stojí lakování, metalízy... A bohužel musíme často přemejšlet i o tom, jak třeba určitým kolem nepřitáhnout pozornost zloděje. V poslední době se tu kola celkem ztrácej... Doporučuju se v takovým případě spojit s policií, snažíme se s tím takhle bojovat co nejvíc. Taky by měli lidi dávat pozor, kde kolo nechávají. A neměli by kupovat kola v bazarech, často tam jsou kola s pochybným původem...