Dostat se v poslední době z redakce do mé oblíbené restaurace na oběd bývá často docela dobrodružné. Musím totiž projít prakticky celým staveništěm, v nějž se proměnila Denisova ulice.

Neuvěřitelný systém průchodů z jedné strany „chodníku“ na druhou přivádí nejednoho spěchajícího človíčka k zoufalství. Nikdy totiž nevíte, kdy se dostanete do slepé uličky, protože ty se otevírají a zavírají doslova před vašima očima, či spíš za vašimi zády.

Davy lidí proudí a obchodníci nervózně pokuřují před výklady a už snad ani nedoufají, že některý z těch spěchajících a soptících mužů a žen zabloudí do jejich obchůdku. Přímo pod mýma nohama se zničehonic objeví kámen, náhodně vypadnuvší z projíždějícího bagru. Dokud mě nezasáhne nevadí. Přecházím (po kolikáté už?) na druhou stranu a vítězoslavně drtím poslední metry, které mě dělí od Náměstí republiky. Jenže ejhle, plot. Stojí před ním bezradný drobný Japonec s foťákem a ptá se mě: „What is it?“ Nasazuji úsměv: „Nová olomoucká atrakce,“ odpovídám anglicky a můj americký úsměv číslo sedm se přeladí o stupínek výš. „Skutečně?“ diví se Japonec a foťák dvakrát cvakne. Vracíme se zpět a hledáme, kudy dál. Přestávám si stěžovat, začínám se bavit. Vmísím se do proudu pomalu se plížících postav. To nám neviditelný principál tohoto cirkusu přichystal další atrakci: Stařenka s taškami v rukou zřejmě hraje roli špuntu. A jde jí to skutečně výtečně. Dav se za ní sune, je slyšet šumění ostrých slov, ale nikdo nic neudělá. Jen nohy, krok za krokem, zdolávají tu padesátimetrovou vzdálenost ke svobodě. Přemýšlím, co by asi udělal Mirek Dušín. Možná by staré paní vzal tašky, ale v tomto případě by spíš pomohlo přenést těch pár metrů s taškami i stařenku. Dav by mu jistě zatleskal. Rozhlížím se po tvářích trpících spoluobčanů. Mirek mezi nimi není a směji se jenom já a Japonec, který určitě v zemi vycházejícího Slunce potěší kamarády historkou o té podivné zábavě kdesi ve střední Evropě. Nevím. Přemýšlím, že teď už snad zbývá jenom začít do Denisovy ulice vybírat vstupné.