Divadelní Flora vrcholí. Jedním z nejočekávanějších titulů bylo představení Sam Pražského komorního divadla s Karlem Rodenem. Mrazivý kus rozhodně nezklamal výkonem hlavního (a vlastně jediného) představitele, nabídl však mnoho pohledů. A aniž by si to mnohý návštěvník uvědomil, jen na základě reakcí z některých odhalil mnohem víc, než by si přáli.

Představte si, že vaše dosavadní životy se zastaví před značkou s nápisem STOP. A dalších 365 dní strávíte v kleci tři krát tři metry. Jen vy, pár předmětů denní potřeby, stále stejná strava a jednou denně fotograf, který pořídí snímek, jak jste za uplynulých 24 hodin zestárli. Děsivé? Umělec Sam v podání Karla Rodena podstoupil právě takovou zkoušku. Zastavil svůj "běžný" život a uprostřed svého studia se podrobil ročnímu experimentu. Diváci ho zastihnou v závěru. A rozhodně se nedá říct, že by si Sam ve své samotě liboval. Říkáte si, že vaše jediná myšlenka by byla: "Kdy už to proboha skončí?" Sam už se dostal dál. Pobyt v uzavřeném prostoru ho natolik změnil, že návrat do reality pro něj už není možný...

Na začátku vlastně nevíte, co se to děje a kde jste se to ocitli. Sál je naruby: sedíte na rampě a dole pod vámi je scéna: sterilně působící místnost s pár obyčejnými předměty. Jako duch na ní vpluje postava v oranžové kombinéze a vy ho samozřejmě poznáváte. Karel Roden patří k těm několika málo českým hercům, kteří dokáží v publiku vyvolat mrazivé tsunami jen gestem, pohledem očí či jedním slovem a naprostá většina lidí přišla na něj. Ale tenhle umělec Sam je zvláštní, nevíte, co si myslet. Je to šašek, blázen, trestanec? A navíc klade nepříjemné otázky a nedívá se do očí. "Jste spokojeni se svým životem?" opakuje otázku a chtě nechtě se vám před očima vybaví obrázky z vašeho neintimnějšího soukromí. Jen jakýsi otrlý smíšek se pochechtává a Roden jako by zrovna na něj vrhl jeden z těch svých proslulých pohledů a chichot ustává. A zvíře v kleci se začne předvádět. Bije hlavou do zdi, cpe si do úst střepy, jí mýdlo, krvácí...
Z reakcí publika je znát, že na každého působí jinak. Zatímco část zkoprní hrůzou, protože u Rodena by vás nepřekvapilo, kdyby exponáty byly skutečné, jiní to berou jako legrační show.

To poznání přichází pomalu. My diváci jsme tím světem, kterému Sam nastavuje zrcadlo. Někteří jsme citliví, jiní cyničtí. Někteří Sama litujeme, ale většina si přeje, aby té krve teklo ještě víc. A právě těm Roden vyhoví. Ten druhý svět reprezentuje i dotěrný fotograf, který zpočátku působí jen jako příliš otrlý novinář, kterého chcete okřiknout, aby nerušil. Ale tahle lidská hyenka si troufne překročit i pomyslnou hranici mezi publikem a klecí, to už vám dojde, že otrava sem patří. Vyfotí si trpící zvíře a zanechá ho napospas promáčené a krvavé.
A kde jsme my, když opouštíme sál? Odcházíme plni znepokojivých otázek, či uspokojeni lehce sadistickým varieté?

Text současné německé dramatičky Kathariny Schmitt je vystavěn pomocí minimalistických prostředků, a režisérka Kamila Polívková je plně respektuje. Ústřední téma se opakuje, pozvolna mizí, aby se vrátilo znovu ve zcela jiné situaci. Jednou se smějete, podruhé při zvuku stejných slov přechází po zádech mráz. A Roden je výborný, ale to se vlastně čekalo. Z role nevypadne ani při děkovačce. Tohle představení není pro každého. Ať už hledáte intelektuální či voyerský zážitek, dnes večer v sedm v S-cube máte druhou a poslední šanci.