Tři premiéry a navrch jedna autorská pohádka. Divadlo na cucky vstupuje do nové sezony s odvahou. Poprvé jí totiž celou může plnohodnotně stavět v nových prostorách na Wurmově ulici, kde se usídlilo loni. Nabídne ale mnohem víc než jen divadlo. Už teď se rozbíhají různé workshopy či takzvané Studio na cucky, kde se z diváků stávají herci. Chceme si obecenstvo vychovat, říká v rozhovoru umělecký šéf divadla Jan Žůrek.

Nová sezona právě začíná, takže otázka, na co se mohou diváci těšit, se jako první nabízí sama…
Divadlo na cucky udělá tři premiéry. Tou první bude hra Ritter, Dene, Voss rakouského dramatika Thomase Bernharda. Režírovat ji bude Petr Nerušil. Je to takové komorní drama, text je zajímavý třeba tím, že má refrénovitou strukturu, slova se tam opakují v různých variacích. Další nová inscenace bude na pomezí zvukové instalace, pohybu a jakési výtvarné performance. Bude se to jmenovat Seš ve stanici ZOO a bude volně inspirovaná kultovní knihou o boji s drogovou závislostí. Budeme v ní různými způsoby atakovat smysly diváků a taky se maximálně vynasnažíme zintenzivnit naše dojmy z té knihy. Takže takový experiment s vnímáním diváka. Hru připraví Jan Plíhal, což je hlavně hudebník, ale tady si sestaví tým i z dalších oblastí.
Třetí premiéra bude asi v dubnu. Vůbec poprvé se dotkneme klasické antické tragédie, bude to Antigona v mé režii. Tohle představení budeme hrát jenom open air, nebudeme dělat variantu do interiéru. Chceme využít nejen činoherní principy, ale taky pohybové, hodně to stylizovat a jelikož v tom antickém dramatu má hodně prostoru i chór, tak chceme pracovat i s tou hudební stránkou. Ale to je ještě daleko. Uvidíme.

Takže monumentální hra i se sborem?
Uvidíme, jestli zapojíme sbor jako samostatnou jednotku. Jelikož chceme pracovat s maskami, tak ji třeba král Kreón může odložit a během okamžiku se stát jedním z mnoha anonymních sboristů. Každopádně to bude až na jaře, takže se ještě ledacos může změnit.

A projekty mimo klasické premiéry?
Chystáme ještě jeden takový zvláštní projekt, který už jsme realizovali na festivalu v Hradci Králové. Jmenuje se to Hedoné a je to takzvaný site specific projekt, což je představení šité na míru nějakému prostoru. Oživili jsme tam lokalitu Náplavky a přilehlého parku a diváci se pohybovali po různých místech, kde se to odehrávalo. Vypreparovali jsme sekvence několika našich inscenací, které spojuje motiv slasti či cesty za štěstím. Mělo to ohromný ohlas. Něco podobného bychom rádi udělali i v Olomouci.

A k tomu ještě navíc chystáte pohádku…
Představíme ji v březnu. Je to pro nás úplně nová věc, nikdy jsme pohádku nedělali. Měla by ji připravit mladá slovenská režisérka Silvie Vollmanová.

Která představení naopak během sezony skončí?
Šestého října nás čeká derniéra inscenace Vyčištěno, kterou hrajeme od roku 2010. Měla velký úspěch, ale hraje v ní řada herců, kteří mezitím profesně hodně vyrostli a rozlétli se do světa. Je pro nás hrozně komplikované, dát ty lidi dohromady na jeden termín.
K derniéře se blíží také inscenace Fernando Krapp mi napsal tenhle dopis, ke které nám vyprší autorská práva. Skončí nejspíš někdy kolem Vánoc.

Kromě vašich vlastních představení se tu ale střídá i poměrně hodně hostujících souborů...
Každý měsíc jsou tu alespoň dvě hostující představení, přestavujeme olomouckému publiku významná jména české nebo zahraniční nezávislé scény. Jsme vlastně jediná scéna v kraji, kde se divák s tímhle typem umělecké tvorby může kontinuálně setkat.

Například?
Třeba v listopadu přijede A studio Rubín s inscenací Maso v režii Jana Friče, ve kterém se představí i vycházející hvězda Eva Josefíková. Už v říjnu uvedeme francouzského performera Floranta Golfiera, který přiveze takovou alternativní klauniádu. Například.

I vy sami ale hodně jezdíte na zájezdy. Kam se chystáte letos?
Je toho docela dost. Na podzim jedeme dvakrát na Slovensko, měli bychom se vydat i do Plzně a Prahy. Chceme teď začít hodně spolupracovat se scénami, které mají podobný profil. A taky doufáme, že se objevíme jako každý rok na divadelních přehlídkách a třeba nám vyjde i nějaké exotičtější zahraniční hostování.

Může se hodit
Aktualizovaný program divadla najdete v našem Přehledu akcí » Kontakty, povídání o hrách a mnoho dalšího se dočtete na webu divadla »

Vy ale neděláte jen divadlo. Máte tu pořád živo a teď otvíráte i vlastní dramatický kroužek…
Ano, je to projekt, který se jmenuje Studio na cucky. Je to opravdu svým způsobem takový dramaťák, který probíhá pod divadlem a naši lidé ho vedou. Zatím se nám přihlásilo dvacet lidí, takže to dokonce budeme muset rozdělit do dvou skupin: v jedné budou ti, co se chtějí věnovat divadlu a nemají možnost se nějak rozvíjet a v té druhé spíš ti, co se chtějí zlepšit v komunikaci, kreativitě či vystupování. Jedná se o semestrální kurz, v druhé polovině roku bychom s účastníky chtěli udělat i představení, dát jim prostor se naplno realizovat před diváky. Děláme to i proto, že se snažíme budovat publikum, které je srozuměné se způsobem tvorby, do níž se pouštíme. Člověk, který si tyhle věci osahá na vlastní kůži, má potom větší vhled.

Ale lidé k vám mohou zajít třeba i na kurzy tance…
Ano, děláme několik workshopů, které jsou otevřené jak náctiletým, tak i starším. Dvakrát týdně děláme kurzy jógy, kurzy současného tance, swingu, každou středu je kurz žonglování… Galerie W7 má každý měsíc vernisáž. Chceme se ale otevřít i tomu nejmenšímu publiku, takže od poloviny října chystáme pravidelná kreativní nedělení odpoledne, sestavená z různých výtvarných, literárních či hudebních dílen. Bude to koncipováno i tak, že děti se mohou bavit svým programem a dospělí mohou sednout třeba na bar a začíst se do něčeho z naší knihovničky.

Když se někdo bude chtít kurzů zúčastnit, co pro to musí udělat?
Workshopy jsou otevřené průběžně, kdykoliv stačí napsat mail a rezervovat si účast na daném termínu. Stojí to od třiceti do sta korun.

Pojďme se trochu ohlédnout. Není to tak dávno, co jste se po letech konečně dočkali vlastních prostor. Jak velká to byla změna?
Jako když vás někdo vystřelí na katapultu (smích). Ta uplynulá sezona byla vlastně první kompletní. Začali jsme intenzivně fungovat ve vlastním prostoru, kde jsme mohli pravidelně zkoušet, hrát, dávat prostor dalším subjektům. A skoro každý den se tu něco dělo. Bylo to pro nás hodně silné. Ale podařilo se nám rozhýbat něco, čemu říkáme kulturní uzel.

Co si pod tím představit?
Že se tu setkává široké spektrum lidí z různých oblastí. Našly si tu sídlo i další subjekty z olomoucké scény, se kterými intenzivně spolupracujeme. Ať už je to Slovanský tyjátr, Cirkus Levitare, O.L.I.V.Y. a řada dalších. Najednou to není jen o nás, ale otvíráme to i dalším a celý ten prostor se tak profiluje.

A projevilo se to i návštěvnosti představení?
Určitě! Představení máme pravidelně plná. Díky tomu, že máme svůj prostor, si nás lidi snáz s něčím identifikují. Už nemusíme kočovat po různých scénách. I proto jsou ty plány do letoška tak odvážné.