Reklama

Sobota 4. května 2024, svátek má Květoslav, venku je 11.3 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Začínal na dráze, teď vozí do Olomouce rockové hvězdy

Rozhovory

13.8.2015

Autor: Jan Procházka

Přivezl do Olomouce Jethro Tull, nedávno Uriah Heep, jeho přispěním žije město hudebně i v létě díky festivalu Olomoucké kulturní prázdniny. Vlastní rockový klub, kde pravidelně hraje americká bluesová elita a v neposlední řadě je "spoluzodpovědný" za veleúspěšný Garden Food Festival. Dušan Neumann přitom začínal na dráze a pak léta provozoval benzínky. Láska k muzice ale nakonec zvítězila.

Dušan Neumann vozí do Olomouce světové rockové hvězdy a plánuje další. Jak se k tomu vlastně dostal? Dušan Neumann vozí do Olomouce světové rockové hvězdy a plánuje další. Jak se k tomu vlastně dostal? Foto: Jan Procházka

Máš vzezření rockera a člověk by tipoval, že se kolem muziky motáš celý život, ale ty to vlastně profesionálně děláš jen pár let. Jak ses k tomu dostal?
No, vždycky jsem byl fanda do muziky, už od základní školy… Sledoval jsem veškerou muziku, co byla, a jezdil jsem na burzy skupovat elpíčka. Hodně jsem tím žil. Měl jsem kvůli tomu vlastně za komunistů i dvě práce, abych na to vůbec vydělal, abych toho koníčka mohl zaplatit. Po revoluci jsem dělal léta pod firmou Shell a celou tu dobu jsem přemýšlel, že by mě muzika vlastně hodně bavila. A postupně jsem se k ní nakonec propracoval. Teď už dělám vlastně hlavně tohle.

Jak se člověk takhle v pozdních sedmdesátých letech k rockové muzice dostal? Přece jenom, oficiální kultura razila něco úplně jiného.
Asi přes kamarády. Na základce nás bylo víc, tehdy tím žil de facto každý. Někdo víc, někdo míň, ale underground byl pro nás velký vzor. Jezdili jsme na všechny bigbíty, co byly. Chtěli jsme se hlavně odlišit od toho tehdejšího mainstreamu.

Kam se tady dalo jezdit?
Nebylo toho zase málo. Dělával tu koncerty Jarda Chromek. Třeba Na Pile nebo v Řepčíně U Kapličky. To byly takové napůl soukromé akce. Jezdili jsme ale třeba i do Českého Těšína, Valmezu nebo do Prahy. Prostě všude, kde jsme věděli, že se něco děje.

Napadlo tě už tehdy, že by tě muzika jednou mohla živit?
Tak to vůbec. Já navíc na nic nehraju, vždycky jsem byl jenom konzument, i když hodně zapálený. Ty možnosti, jak se k muzice dostat profesionálně, se otevřely mnohem později.

Po základce jsi nastoupil na učňák. Tam to asi „máničky“ neměly moc jednoduché?
Tady v Olomouci určitě ne. Zrovna na Dopravních stavbách to bylo potíráno snad nejvíc ze všech škol. Tam člověk neměl šanci.

Kolik vás tam takových bylo?
Málo. V každém ročníku tak jeden. Ostatní se nějak podřídili.

A jak spolužáci reagovali na takového “exota” ve třídě? Nestranili se tě?
Právě že vůbec ne. Všichni se mnou tak nějak cítili, ale že by se někdo přidal nebo se zastal, to určitě ne… Byla to těžká doba. Nakonec mě z Dopravních staveb vyštvali a skončil jsem v Uničově, kde měly naopak máničky povolení, takže nás tam bylo opravdu hodně.

Tys dokonce pronikl i na oslavu narozenin Egona Bondyho, je to pravda?
To byla hodně velká náhoda. Byli jsme se v Praze podívat, co bude za akce, a zašli na pivo ke Kocourovi. To byla tehdy hodně dobrá pivnice. A u stolu seděl Bohumil Hrabal, který tam ovšem byl braný jako takový vyvrhel. Mezi těmi pivnicemi panovala veliká rivalita a Hrabal byl známý štamgast od Tygra. Takže vyvrhel seděl sám, my si k němu přisedli a nakonec jsme tam s ním zůstali až do zavíračky. A pak nám nabídl, jestli s ním nechceme jít na narozeniny Egona Bondyho, že má pozvánku. Tak jsme šli. Konalo se to v Baráčnické rychtě, to byla taková obrovská nálevna. Hrála tam nějaká kapela a bylo to celé hodně zajímavé. Navíc všichni říkali: “Jo, to jsou ti, co přišli s Hrabalem.” Takže jsme tam byli takoví VIP hosté. (smích) Ale to bylo až v lednu 1990, kdy už naštěstí nehrozilo, že by tu akci rozehnala policie.

V Brně s Ianem Andersonem z Jethro Tull. O pár týdnů později tahle legenda vystoupila v Olomouci. Jednání ale trvalo tři roky. V Brně s Ianem Andersonem z Jethro Tull. O pár týdnů později tahle legenda vystoupila v Olomouci. Jednání ale trvalo tři roky. Foto: archiv Dušana Neumanna

Každopádně tvoje první práce měla k muzice hodně daleko.
No to teda! Dělal jsem pochůzkáře na dráze. Byla to ta úplně nejlepší práce! Sice se říkalo, že je pochůzkář ten nejhloupější člověk na dráze, protože má vlak zadarmo a chodí pěšky, ale mně se tam líbilo.

To je takový ten s tou tyčí, jak klepe do kolejí?
No, jo… nedělá nic. To bylo čistě přijít do práce a v deset jít domů. Zlatý časy. Ale už tehdy za komunistů jsme s kolegou opravovali výhybky a vlečky a další věci. V tom jsme pak pokračovali po revoluci. Tak jsem se vlastně dostal k podnikání. Založil jsem firmu na výstavbu inženýrských sítí a pár let mě to živilo.

Pak jsi firmu prodal a na dlouhé roky jsi zakotvil u těch benzínek. To má pořád k muzice daleko.
To mě kamarád přemluvil, že je to dobrý kšeft. Nějakou dobu opravdu byl. Provozovali jsme tři benzínky. Ale pak se ve firmě vyměnili lidi a už jsem věděl, že je potřeba se zase pohnout jinam. Ale dělal jsem to třináct let. Ty poslední roky jsem k tomu začal provozovat Bounty Rock Café.

A vida.
Byl to vlastně prostor, který jsem znal, nedaleko jsem kdysi bydlel. Trvalo to ale roky, než se to nějak chytilo.

To musí být docela silný citový vztah, provozovat podnik, který nevydělává.
Já jsem si z toho nic nebral, protože jsem měl příjmy z práce u Shellu. Jinak bych ty tři čtyři roky, než to začalo být soběstačné, nevydržel. Ale pro mě to byl takový splněný sen. A pak jsem si k tomu pod stejnou značkou založil i vlastní festival.

Což byl taky docela odvážný kousek.
Inspiroval jsem se v Brně. Klub Stará Pekárna jednou ročně dělal takový open air. Tak jsem si řekl, že bych taky mohl něco takového zkusit a uspořádal jsem první ročník, kam jsem pozval nějaké revivaly. Dopadlo to kupodivu hodně dobře, přišlo asi tisíc lidí! To byl úspěch. Pak už jsem ty revivaly opustil a začal zvát opravdu zajímavou muziku. No a teď už chystám šestý ročník.

A hned na druhém ročníku jsi měl Beth Hart z Ameriky. Hvězdu. Jenže návštěvnost mizivá. Vůbec mi připadá, že jdeš občas hlavou proti zdi. Že přivezeš opravdu špičkovou muziku a nevděční Olomoučáci řeknou: “To neznáme” a zůstanou doma...
Já si na té kvalitě zakládám. Když vidím, že na všech festivalech je Kryštof, Chinaski, Mandrage a Sto zvířat, tak si říkám, že touto cestou fakt jít nechci. Proto hledám opravdu kvalitní věci, které zase jinde v Česku těžko uvidíte. Ale je to potom problém s návštěvností. Lidi jsou málo ochotní chodit na něco, co neznají.

Nejenom ty, víc pořadatelů se tu poslední roky snaží v tomhle o osvětu. Je to už aspoň trochu znát? Že lidi víc věří a přece jen přijdou?
Už se to učí. Chodí jich určitě víc. Letos jsme měli na festivalu Uriah Heep a před čtyřmi lety by taková návštěva určitě nebyla. Lidi to snad pochopili, že sem tahám kvalitní věci. Je to znát hlavně v klubu. Tam často pořádáme koncerty amerických bluesmanů a na to se už lidi chodit naučili. Akorát mi někdy připadne, že Olomoučáků je v publiku úplně nejmíň.

Jezdí z daleka?
Z Ostravy, Hradce, Brna. A Šumperk a Bruntál, tam je silná základna. Je spousta koncertů, které děláme jenom my v Bounty a pak jeden klub v Českých Budějovicích. Lidi na Moravě vědí, že kdo chce na kvalitní blues, tak musí k nám nebo do Polska. Teď chystáme navíc špičkový podzim. Třeba v říjnu budeme mít koncert kytaristy Tony McAlpina, který působil v kapele G3 se Steve Vaiem a Joe Satrianim. To bude snad největší bomba, jakou jsme kdy v klubu měli.

Dušan Neumann

Narozen 4. ledna 1970. Olomoucký rodák a jak sám říká, od chlapeckých let veliký fanda (a znalec!) rockové hudby. Přes různé profese se dostal až k provozování klubu Bounty Rock Café, pod stejnou značkou rozjel i hudební festival. Vystupovaly na něm hvězdy jako Jethro Tull či Uriah Heep. Má na starosti i Olomoucké kulturní prázdniny, kam vozí kromě české klubové scény i zahraniční hvězdy. Je spolupořadatelem Garden Food Festivalu a nedávno v Ostružnické ulici otevřel stylový pub Temple.

A co chystáš na příští léto na Bounty open Air?
Když se ale ohlížím za těmi pěti ročníky, tak mi z toho vychází jasně, že musím festival omladit. Přilákat i mladší posluchače. Takže jednám o jménech jako je třeba Billy Talent. Prostě pecka i pro mladý.

A třeba další jména?
Zkouším třeba i punk rockovou scénu. Je to těžké vyjednávání. Ale jednu mladou progress rockovou kapelu už mám potvrzenou, jenom ještě nemůžu prozradit jméno.

Říkáš, že je to těžké. Jak to probíhá, když si člověk řekne, že chce do Olomouce dostat nějakou opravdovou hvězdu?
Někdy je to v pohodě. Třeba u Uriah Heep, kteří se v Evropě hodně pohybují, stačilo, když to hodně zjednoduším, napsat manažerovi. I jednání s Ianem Andersonem bylo celkem v pohodě. Je ale pravda, že jsme byli ve spojení asi tři roky, než to nakonec klaplo. Ale jindy je to problém. Mým snem je dostat na festival Serje Tankiana, zpěváka System Of A Down. Jenže on žije na Novém Zélandu a moc se mu nikam nechce.

Čistě teoreticky. Nedal by se v Olomouci udělat ještě větší festival? Není škoda, že tu nemáme něco jako Rock For People nebo Colours?
To nevím. Tady jsou už karty rozdány. Festivalů je strašně moc a lidi jsou na ně zvyklí. Kdyby se mělo objevit něco nového, tak by musela být úplně jiná dramaturgie. Opravdu světové hvězdy. Pak by to mohlo mít šanci. Ale ten rozpočet by byl obrovský a nedovedu si představit, kdo by na to chtěl tady dát peníze. Navíc tu ani není prostor. Korunní pevnůstka je na akci takového formátu malá.

A co Náměšť?
To je problém. Už mi to kdysi nabízeli. Je to pěkný prostor, tradici už má. Ale je to zakleté. Třeba Zahrada, která tam fungovala dlouhé roky, nakonec dojela na catering. To je pro festival důležitý příjem. Když tam má každý na zahradě výčep a gril, lidi si to tam koupí a festivalu z toho nejde ani koruna. Pak to prostě musí dopadnout tak, jak to dopadlo. Prostě ten festival skončí, protože nemá peníze.
A festivalových průšvihů je poslední dobou víc než dost. Viděli jsme teď tu Kovadlinu. Nepřišel vlastně skoro nikdo. Když chcete dělat velký festival, tak potřebujete prostě jedno obrovské lákadlo. A pak lidi přijdou. A pozor, Hanáci, ti jsou ještě mnohem víc vybíraví než zbytek republiky. Nejúspěšnější festival je tu Litovelský otvírák. Neplatí se vstupné, největší hvězda je Turbo. Když pak mají zaplatit za kulturu, tak se jim nechce. Tisícovka za vstupenku? Smrtelná.

A neříkáš si někdy, že by bylo taky lepší tu raději udělat Mekyho Žbirku nebo Michala Davida? Že by lidi přišli určitě, zaplatili, pak tě poplácali po zádech a byl by klid?
(smích). To bych určitě neudělal. To by mi bylo proti srsti, taková komerce. To určitě ne. Na druhou stranu, měli jsme tu třeba Jethro Tull, to byla jistota, že všechno dopadne dobře.

Říkáš, že se lidi učí. Když to s kulturou tady půjde třeba deset let správným směrem, je reálné, že by se tady mohly konat koncerty opravdových superstar? Dočkáme se tu někdy třeba koncertu Coldplay nebo U2?
Ale to by se dalo klidně udělat už i teď! Musel by se najít prostor, napadá mě třeba letiště. Ale stálo by to šílené peníze.
Měli jsme teď nabídku na AC/DC. Tam je základní cena milion osm set tisíc euro (48,6 milionu korun - pozn. redakce). Aby se s vámi vůbec začali bavit, tak musíte deset procent této částky poslat předem. To znamená že skoro pět milionů korun zaplatíte jenom, aby nás začali brát vážně, vůbec to neznamená, že se dohodnete. V Olomouci navíc není žádná taková veliká firma, která by do toho dala svoje peníze jako garanci. Ale u těch AC/DC je to taky jistota. Lístek na ně běžně stojí skoro tři tisíce korun a přijde od padesáti do sto tisíc lidí. Jsou drazí, ale znají svoji cenu a ty koncerty neprodělají.

A neláká tě to?
Tak to víš, že láká. Ale finančně bych to opravdu neutáhl. Všechno musíš zaplatit dopředu. Ani z předprodejů většinou nedostaneš peníze, dokud akce neproběhne, protože ty předprodejové společnosti se jistí, že budou mít na vrácení peněz, kdyby se akce neuskutečnila. Sehnat peníze je na tom nejtěžší.

Dušan Neumann je milovníkem rockové hudby i gastronomie. Tu druhou lásku nedávno předvedl jako spolupořadatel Garden Food festivalu. A také si otevřel stylový pub Temple v Ostružnické ulici. Dušan Neumann je milovníkem rockové hudby i gastronomie. Tu druhou lásku nedávno předvedl jako spolupořadatel Garden Food festivalu. A také si otevřel stylový pub Temple v Ostružnické ulici. Foto: Jan Procházka

Ty se ale nezabýváš jenom muzikou. Velký ohlas měl na jaře Garden Food Festival, jehož jsi spolupořadatelem. Dá se říct, že dobrá gastronomie je taková druhá láska?
Gastronomie je velká láska. Sleduju úplně od začátku Prague Food Festival, jezdím tam každý rok a měl jsem sen udělat něco podobného v Olomouci. Asi před dvěma roky jsme o tom mluvili s Pavlem Vysloužilem, a nakonec jsme dali hlavy dohromady a dohodli se, že to uděláme společně. Vložili jsme do toho všechno a ono to vyšlo. První ročník dopadl výborně a tak už chystáme druhý.

Čím to je, že jindy bojácní a nedůvěřiví Hanáci na tohle slyší?
No, jídlo má daleko širší záběr. Rockovou muziku poslouchá malá část lidí, ale k jídlu mají blízko všichni bez rozdílů. Navíc je taková doba, kdy podobné akce táhnou. Ukázalo se, že v tom jídle nejsou překvapivě Hanáci takové držgrešle, že za jídlo dokážou peníze pustit. Měli jsme tam jednu restauraci, která nasadila ceny strašně nízko a mysleli si, jaký budou mít úspěch. Ale vůbec. Spíš to těm lidem připadalo podezřelé. Musím říct, že jsem byl hodně mile překvapen.

S tou gastronomií souvisí lehce ještě jedna otázka. Nedávno jsi otevřel novou hospodu: Temple Irish Pub v Ostružnické ulici. Poměrně rychle se tam vytvořila příjemná atmosféra, dobře se tam sedí a povídá a určitě k tomu všemu i přispívá ten cigaretový dým ve vzduchu. K hospodě, kam jde člověk na pivo, to podle mě patří. Co si myslíš o té plánované regulaci kouření v hospodách? Nemůže třeba právě Temple ztratit část kouzla?
Tohle by mělo být jednoznačně na provozovateli. Zákazník si dnes může vybrat, jestli půjde někam, kde si může k pivu zapálit, nebo naopak do podniku, kde ho ten kouř obtěžovat nebude. Obojího je tu dost. Zákaz kouření je zbytečný zásah a dělat všechno podle Evropské unie je hloupost. Navíc, zdaleka ne všude se na to dívají tak servilně jako my. Byl jsem teď hodně v Rakousku a tam člověk v Linci přijde do kavárny, která je v půlce rozdělená sklem. Nekuřácká část je úplně prázdná a kuřácká praská ve švech! Tam se s tím nikdo nemaže. Tady bychom nejraději všechno zakazovali.
Já provozuji ještě Pivnici na Rampě. To je typická česká hospoda. Tam si nedovedu představit, co by zákaz kouření udělal. Nebo možná spíš dovedu. Ti lidi budou sedět doma a koupí si k tomu pivo v plastu v Kauflandu. Oni u toho pití piva prostě kouřit musí. Tyhle typické hospody to může úplně zabít.

Zákaz kouření na festivalech…
Tak to už je úplně šílené. To přece nikomu nemůže vadit! Je to šílené. Evropa má hromadu vážných problémů a my tady místo toho řešíme naprosté hlouposti.

Nebylo ti líp, když ses nemusel stresovat, jestli těsně před koncertem nezačne pršet, jestli přijde dost lidí?
Tyhle stresy jsem opravdu neměl. Ale měl jsem zase jiné. A tohle je fajn. Dělám, co mám rád.

Autor článkuJan Procházkaprochazka@olomouc.cz

Jan Procházka