Chrám sv. Michala se v posledních dnech stal svědkem nevšedního hudebně-duchovního zážitku – v rámci 22. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby se zde odehrály dva znamenité koncerty s mimořádně nadšeným ohlasem návštěvníků. Možná jste si k nim našli cestu i vy. O silný zážitek se ve středu 30. září postarali Marek Eben, Tomáš Thon a Labyrint světa a ráj srdce, v sobotu pak Ensemble Inégal a Zelenkovy barokní Psalmi Vespertini.

Foto: Podzimní festival duchovní hudby

Pojďme se společně podívat vstříc oběma koncertním událostem. Ve středu 30. září hostil festival známou osobnost, herce a moderátora Marka Ebena. Společně s varhaníkem Tomášem Thonem provedli varhanní cyklus Labyrint světa a ráj srdce Petra Ebena, tedy otce Marka Ebena. "Oba umělci už několik let společně interpretují toto pozoruhodné dílo. Zajímavé je z několika uměleckých hledisek. Jednak jde o koncepčně a programně promyšlený a velice interpretačně náročný cyklus. Na varhaníka jsou kladeny velké nároky a na posluchače vlastně také, protože Ebenova hudba mnohdy není zcela prvoplánově líbivá a přijatelná, ale jasně podtrhuje svými hudebními prostředky sdělený text,“ komentuje středeční koncert Jitka Kocůrková z pořadatelského týmu. Varhaník Tomáš Thon se Ebenovým dílem zabývá intenzivně již několik let a dokonce studoval celé varhanní dílo pod vedením samotného autora. Hloubka pochopení a interpretační dovednosti jdou u Thona ruku v ruce a navíc má tento varhaník daný cit pro rejstříkování (tj. vybírání vhodných varhanních hlasů a jejich využití během hry).
Dalším hlediskem je přednes nelehkého původního textu Jana Amose Komenského. Je snad zbytečné komentovat fakt, že se Marek Eben ani jednou nijak nepřeřekl v tomto dnes již zvláštním slovesném stylu. Ale Eben naprosto svým sdělením strhl a upoutal všechny přítomné. Ačkoliv máte pocit, že Marka Ebena znáte v nejrůznějších situacích, kdy cokoliv a jakkoliv sděluje, komentuje, tak přednes vybraných částí Labyrintu vám naprosto vyrazí dech. "Celý cyklus má nesmírně hluboké myšlenky trvající a platné de facto dodnes a není možné, aby nikdo, kdo si dílo v takové interpretaci vyslechne, odešel neosloven. Myslím, že nejpůsobivější část byla v závěru, kdy se celý cyklus uzavírá návratem do ráje srdce a také navrácení se k sobě a k Bohu,“ podotýká dále Kocůrková. Velmi citlivě je tato část zpracovaná i hudebně, kdy se text a varhany vzájemně doplňují, odpovídají, prolínají a vše vyústí v meditaci, která je překvapivě hudebně zcela jednoduchá a vlastně velmi čistá a všem přijatelná.

Další koncert v tomto překrásně vyzdobeném chrámu, díky projektu Rozkvetlé památky, se konal v sobotu 3. října. Olomoučtí posluchači byli svědky hudby, která před více jak 200 lety uchvátila prý i J. S. Bacha. Ensemble Inégal, renomovaný český soubor věnující se interpretaci staré muziky a objevováním díla Jana Dismase Zelenky, přivezl na duchovní festival právě Zelenkovy Psalmi Vespertini, část I. Umělecký vedoucí a dirigent Adam Viktora toto dílo objevil a představil ve světové premiéře již v dubnu v Praze, nyní jsme mohli dílo obdivovat také v Olomouci. V následujících dnech soubor Psalmi Vespertiny nahraje na CD nosiče. Jde o cyklus slavnostních žalmů se závěrečným Magnificat, kde se různě střídají plochy přednášené sborem a sólisty. Vše za doprovodu skvělého orchestru, jinak velmi pestře složeného (smyčce, hoboje, varhanní positiv, barokní fagot, theorba atd.) "Od prvních tónů a vstupu sboru bylo okamžitě jisté, že Zelenkova hudba je natolik mocná, aby posluchači chytili její tep a dech a všichni zúčastnění se stali součástí tohoto představení. Vždyť tato hudba dříve sloužila funkčně při večerních bohoslužbách a bylo žádoucí se jí nějak zúčastnit. Sólisté, přednášející své party, prokázali neomylnou pěveckou zdatnost, lehkost výrazu a perfektní komunikaci mezi sebou,“ popisuje silné dojmy Jitka Kocůrková.
Konkrétně jste si mohli vyslechnout sopranistku Doru Pavlíkovou a zvláště pak altistku Danielu Čermákovou, která zazářila v části Beatus vir, dále tenoristu Václava Čížka a basistu Lisandra Abadia. V poslední části vystoupili další basisté, a to Martin Vacula, Julian Redlin a Jiří Miroslav Procházka. Do této poslední části, potemnělé, nástrojově tlumené a zatížené na continuové obsazení před samotným koncem nečekaně a překvapivě vpadla chorální vsuvka přednesená tenorovými hlasy. Ve všech částech sbor působil vyrovnaně a čistě, snad jen srozumitelnost textu mohla být místy lepší. V celku šlo o dokonalou interpretační kompaktnost, nic nebylo řešeno na sílu (dynamika, přehnaná deklamace), ale tak příjemně a suverénně předanou hudební hodnotu Zelenkova díla.