Nový experiment v rámci Podzimního festivalu duchovní hudby se konal v sobotu 8. 10. v Klášterním Hradisku. Šlo o zařazení jazzové hudby, pochopitelně s duchovním záměrem. Interprety byli muzikanti František Kop Quartet, tedy Petr Malásek (klavír), Martin Lehký (baskytara), Pavel Bady Zbořil (bicí) a František Kop (saxofon).

Osobnost Františka Kopa se dnes již řadí k legendám českého jazzu a své příznivce si našel i v Olomouci. Rovněž zájem TV NOE o záznam z koncertu svědčí o tom, že záměr tohoto experimentu nebyl zase tak od věci. Vneslo to nový vítr do dramaturgie a festival se posunul svým záběrem o kus dále. Nejsem jazzový expert, proto pár postřehů z proběhlého koncertu. Výběr místa je vždy oříšek. Výběr zvukaře je sázka. Dobrý zvukař by si měl poradit i s tak náročným prostředím, jako je sál na Hradisku. Slyšitelná nevyváženost jednotlivých nástrojů mi však po celou dobu koncertu vrtala hlavou (uchem). Nevýrazná baskytara, bicí vše většinou přehlušovaly, klavír poněkud ostřejší. Docela ráda bych si kvartet poslechla v jeho akustické podobě, ale to by musel Martin Lehký hrát na kontrabas. V první polovině koncertu jsme vyslechli ve světové premiéře skladbu Františka Kopa Suite for Mr. J. Coltrane. Nemám kompetence k rozebrání skladby a jejího průběhu, jen mně z toho vyplývá závěr, že ve všech proběhlých sólech se dá zhodnotit velká muzikalita všech hráčů, pro mě především klavíristy Petra Maláska. V druhé polovině večera zahráli své autorské skladby a v přídavku funkovou The Chicken (J. Pastorius). Soudě dle nadšených posluchačů to byl dobrý dramaturgický záměr s jazzovou hudbou, příště bych dala přednost vyhovujícímu zvukovému pohodlí.

Velkým obloukem se další koncert přesunul do období vrcholné renesance, ten se konal ve středu 12. 10. v kostele Navštívení Páně (u kapucínů). Na programu zazněla mše Missa super Sancta Maria od významného renesančního skladatele Jacoba Handla Galluse a byla dále doplněna o vokální skladby a varhanní vstupy jiných renesančních autorů. Petr Daněk, vedoucí souboru Octopus Pragensis, ve svém hudebním ztvárnění zúročuje svou letitou badatelskou zkušenost. Vědecky se orientuje právě na období vrcholné renesance a raného baroka. Vokální projev se jevil velmi disciplinovaně, krásně si pohrával s frázemi dynamicky a agogicky a rovněž s výraznou akcentací tak, že některé části působily tanečněji. Jindy se zpěv linul až velmi křehce, citlivě a vždy velmi intonačně pevně. Bylo jasné, že v důsledku harmonických příkrostí a chromatických postupů, kterých bylo hned několik například v Proroctví Sibil, se zpěváci drželi intonačně velmi důsledně. Varhanní vstupy Pavla Černého vhodně doplňovaly a odlehčovaly vokální projev. Výborně bylo použito varhanního positivu na místo stylově neadekvátního místního nástroje na kůru. Varhaník jistě a zřetelně vyhrával veškeré obohacení varhanní faktury o ozdoby, běhy a jiné zdobné a technicky náročné prvky. V ricercaru J. Luyhona fascinoval častými harmonickými příkrostmi, ale to je prostě již hudbě tohoto období vlastní a je psaná tak, aby pokud možno hnula s našimi afekty. Nejsem si však jistá, zda dnešní posluchač dokáže ocenit tyto harmonické zvláštnosti nebo je spíš na pochybách o varhaníkově interpretační nejistotě. Osobně bych si to dokázala jistě vychutnat ještě dotažené do absolutna použitím dobového středotónového ladění. Ale to už je otázka specializace hudebních prostředků určitých stylových období, nástrojů, způsobu přednesu a také vzdělaných posluchačů. Kostel Navštívení Páně poskytl vynikající akustické podmínky pro vyznění těch nejsubtilnějších částí celého koncertu. Ráda bych vyzdvihla i přídavek, který byl v jemnějším dynamickém odstínu a zapůsobil velmi citlivě.