Jestliže platí, že finis coronat opus (konec je korunou díla), tak závěr letošního duchovního festivalu byl korunou tou nejcennější celému ročníku. Provedení Beethovenovy deváté symfonie přitáhlo do dómu sv. Václava velké množství nadšených posluchačů, také díky přímému přenosu mediálního partnera festivalu TV NOE mohli koncert také sledovat i diváci doma.

Záznam koncertu bude určitě nabízen v repríze, takže již v úvodu mého ohlasu na sobotní koncert zvu k jeho sledování s nejlepším doporučením. Zážitek to byl totiž téměř nadpozemský. Bylo to jistě dáno již dílem samotným, prověřenými interprety a osobností dirigenta Jaromíra M. Krygela. Stejně tak jako rutinně známá Bachova mše h moll přitáhla své početné příznivce, tak Beethovenova symfonie měla ještě o nějakou tu sympatii více. O provedení se perfektně postarala místní Moravská filharmonie Olomouc. V chrámovém prostoru měla filharmonie vynikající zvuk, všechny skupiny nástrojů byly výborně a slyšitelně zvukově vyvážené. Před poslední větou se nad filharmonii doslova zjevil Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala). Sboristé nastupovali totiž z prostoru presbytáře, ze tmy a ticha, aby si třetí větu již připraveni na místě v klidu a posvátnosti vyposlechli, než dostali svou šanci v závěru díla. Tento sbor je vždy letitou zárukou kvality a platilo to i letos. Jak sbor, tak filharmonie až disciplinovaně reagovali na dirigentova gesta, zvláště ta dynamická, na propracovaná crescenda a decrescenda. Po skončení koncertu mnoho ohlasů na provedenou symfonii velmi pozitivně nejvíc hovořilo právě o dokonale propracované dynamice. Neobyčejně jemně a krásně vyzněly některé části především v pianu. Intenzivně a nejvíce zapamatovatelně vstupem hlavního tématu radostné ódy v poslední větě, kterou přednesly v unisonu violoncella a kontrabasy. Ve finále se též prosadila neobyčejně vyrovnaně pěvecká sóla, a to konkrétně basové sólo Gustáva Beláčka, které uvedlo vstup veškerého vokálního projevu. Mírně mě nechalo na pochybách, co se jistoty týče. Ostatní sólisté se vzápětí přidali bezprostředně poté. Sopranistka Lucie Silkenová a mezzosopranistka Jana Hrochová se vhodně hlasově doplňovaly, obě patří k významným operním interpretkám a jejich pěvecký projev se výtečně nesl vyrovnaně a intenzivně celým chrámem. Tenorová jistota Tomáše Černého již téměř každoročně patří k hvězdným sólistickým projevům. Kvarteto sólistů bylo bezpochyby výborně zvoleno, všichni svým projevem zněli plně a velmi vyrovnaně. Za vším úspěchem provedené symfonie stojí dirigentská osobnost Jaromíra M. Krygela. Pokaždé mě fascinuje, s jakou pokorou dirigent předstupuje před publikum i hudebníky a před dílo samotné. S jakou pečlivostí dílo připravuje a odvede každoročně k nezaměnitelnému výsledku! Dirigent Beethovenovo dílo studoval a porovnával z mnoha zdrojů velmi pilně a svědomitě dbal na tempová označení a frázování, která Beethoven různě měnil. Zodpovědným porovnáváním vydaných dobových edic a faksimile se nakonec přiklonil pokud možno k té nejautentičtější podobě a přizpůsobil vhodně tempa chrámovému prostotu. Ten mimochodem získal velmi dobré kvalitní akustické podmínky i díky zaplnění velkým počtem posluchačů. Další autentičnost v prostoru dómu lze také spatřovat v historické danosti vztahu olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana s Beethovenem, a tak zařazení závěrečného koncertu do tohoto prostoru svědčí o dobré dramaturgické propracovanosti a zodpovědnosti organizátorů, především ředitelky Dobromily Hamplové.