Reklama

Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána, venku je 15.5 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Glosa Jana Procházky: přímé přenosy, sdílená doba
 a smajlíky místo úsměvů

Tipy a názory

18.10.2016

Autor: Jan Procházka

Nepíšu si deníček. Prý jsem s tím trapný, napsal mi jeden pán. Inu, nemusíte to číst. Tady skončete a jukněte třeba na dnešní nabídku obědů, tam nic trapného nenajdete. Pokud si tedy nechcete dát Gordon Blue - perlu, kterou mě minulý týden rozsekala jedna restaurace natolik, že má přebujelá fantazie vytvořila postavu jakéhosi superhrdiny s vlajícím modrým pláštěm a velikým zlatým G, vyšitým na vypracovaném hrudním koši. Vypadalo to trochu jako reklama na prací prášek. A taky je ještě trapná záplava holandských řízků, všimli jste si? To si někdo dává? Já bych to tedy nejedl. Ale zpátky k tomu deníčku, co si nepíšu. On je to spíš blog, ale tohle slovo fakt nemám rád. Dnes bych si tedy na volnou áčtverku napsal asi tohle…

Přímé přenosy. Je to hit, stačí jeden klik a už váš svět běží online na facebooku. Je to vážně skvělý. Pořád mi bliká zeměkoule v pravým horním rohu, že někdo z mých virtuálních přátel právě vysílá. Někdo je třeba večer v klubu, disko duní, stroboskopy prořezávají tmu a můj virtupřítel se uprostřed vřavy svíjí a nad hlavou mává vysílajícím mobilem. Koukal bych na to fakt hodiny. Nic lepšího vážně nemám na práci. Dá se to dokonce pustit zpětně, kdyby to někomu uniklo. Bezvadný. Včera jsme v redakci chvíli s hrůzou koukali na jiný přímý přenos. Irácká armáda se rozhodla dobýt zpět Mosul. A na stanovišti před kouřícím městem vojáci zapnuli mobil a začali vysílat. Občas práskl výstřel, většinou spíš před objektivem mávali vlajkou. Ty vole. Vypnul jsem všechny ty facebooky. To vážně tenhle svět nepřijde nikomu divnej? Sedět před monitorem tisíce kilometrů daleko a s kávičkou v ruce čumět, jak po sobě někdo střílí? Prostě mi to přijde zvrácené.

Nějak se pořád vracím k dobám, kdy se věci dělaly poctivě a vkládala se do nich duše. Chybí mi telefony, co zvonily a vy jste nevěděli, kdo je na druhé straně. To napětí. Bude to ona? Chybí mi doba, kdy mi někdo něco řekl. Dnes se všechno dočtu. Všechno je v síti. Pak se s někým potkám, dlouho jsme se neviděli. Stojíme proti sobě na ulici a já říkám “Co je novýho?”. On mi to poví a já říkám: “No jo, tos dával na fejs, to jsem četl…” A je ticho. Trapnost zjištění, že si nemáš co říct ne proto, že byste se nenáviděli, ale protože všechno už bylo řečený, nebo spíš nasdílený. Nasdílená doba. To je ono.

Je neděle odpoledne. Sídliště. Paneláky. Neprší, je docela hezky. “Není tu něco divně?” ptá se moje holka. Mám stejnej pocit. Chvíli nám trvá, než na to přijdeme. “Vždyť tu nejsou žádný děti, nikdo si tu nehraje,” vyhrkne. Je to fakt. Plácky mezi domama zejou prázdnotou. Divoký keře marně čekají na bunkry. Nikdo nevyrábí koule z bláta, nekřičí, nehraje na schovku... “Myslíš, že jsou všechny děti na facebooku?” ptám se. Asi jo. Nebo v nákupáku. Což mě přivádí na historku, kterou zkusím smazat nános patosu.

Bloudím v osm večer hypermarketem a z reproduktorů se ozve hlášení: “V oddělení pečiva si můžete v akci koupit čerstvě upečenou cyjabátu,” unyle láká ženský hlas a v sobě má všechnu únavu světa. Směju se cyjabátě a je mi paní líto, má toho už asi plné kecky. O pár vteřin později zabije situaci sýrovým krojsantem a to už se nezřízeně řehtám její fonetičtině, až si mě  s nezdravým zájmem prohlíží pán z ochranky. Pak stojím ve frontě u pokladny, přede mnou má na pásu vyskládány týdenní zásoby dvoutunová rodina a mladá brigádnice s obrovskýma očima pípá a pípá jeden jed za druhým jedem… A pak, u poslední položky - žertovného obojku (podle velikosti tak pro veverku) s nápisem Snoopie - se celý systém zasekne, rytmické pípání se přeruší a nastává infarkt. Obrovské oči pokladní se protočí a její rty zformují tichou pravdu: ono se to pokazilo. K pokladně spěchá vedoucí, ale pořád “je to rozbitý”. Přibíhají další a další zaměstnanci, brigádnice koulí očima, ale nikdo neví, co se to vlastně stalo. “Asi budete muset k jiné kase,” hlásí vedoucí roztřeseným hlasem a celá fronta začne bučet. Do toho vříská nejprve první čtvrttunové děcko, pak i druhé, matka rodu se snaží uplatit je dosud nezaplaceným sáčkem bonbonů, zatímco otec rodu marně mává svým mastercard s motivem Pražského hradu… Sbírám svoje vajíčka, rohlíky a pár dalších krámů a přecházím do jiné fronty. Generál Error, ten tajemný postrach všech elektronických systémů, ale zřejmě zaútočil se svou družinou i zde. Mám sto chutí nechat zboží na pultě a raději odejít s prázdnou. Pár vteřin to ve mně opravdu vře. Pak dávám řetězci poslední šanci a opět měním frontu. Dopracuju se až k pokladně. Zatímco mi tiskne účet, blonďatá prodavačka se na mě zeširoka usměje a říká: “Já nechápu, co tam vedle mají pořád za problémy.” Tím úsměvem maže všechna příkoří. A to je asi ono. Smějte se. Neposílejte jen smajlíky. Skutečně se na lidi usmějte. Udělá to hodně.

Autor článkuJan Procházkaprochazka@olomouc.cz

Jan Procházka
Reklama

Galerie města Olomouce

Katalog firem » Kultura a umění » Galerie

Galerie města Olomouce se nachází v prvním poschodí starého měšťanského domu U Bílé růže, na atraktivním a frekventovaném koridoru mezi Horním a Dolním náměstím. Historie objektu s vý...