Reklama

Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa, venku je 7.1 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Glosa Jana Procházky: O Trumpech z fejsbuku i nákupech
 s přístrojem

Tipy a názory

27.1.2017

Autor: Jan Procházka

Nepíšu si deníček. Kdybych si ho psal, neměl bych za zády editorku a zodpovídal bych se za jeho nepsání jen sám sobě. Takhle ale… Dnes to bude o hejtování, absolventech vysoké fejsbukové i nakupování s přístrojem.

Internety jsou plný Trumpa. Moji fejsbukoví kontakti (odmítám říkat přátelé někomu, s kým jsem se třeba jaktěživ neviděl) na to mají názory. Uprchlickou krizi už vyřešili (minimálně do jara), Zeman je přestal bavit (než zas něco řekne) a je tu další skvělý téma. Moji kontakti jsou teď odborníky na USA a zastánci demokracie, která je ohrožená (rozuměj: demokracie znamená, že můžeš hejtovat mocné a nezavřou tě za to, i když lžeš a cituješ Parlamentní listy). Moji kontakti, absolventi Vysoké školy Čtení titulků na sociálních sítích, mají ve svých stanoviscích jasno. Americký lid si Trumpa ve skutečnosti nezvolil, zlý imperialista vydělal na hloupém volebním systému a utlačovaní Američané teď potřebují podpořit v jejich utrpení. Ach můj Bože. Já nevím. Třeba jo. Ale já rozumím spíš fotografování a docela dobře se taky orientuju v regionální politice, která se mě dotýká podstatně víc než kroky toho pána s legračním účesem. A hlavně ji mohu ovlivnit. Daleko větším nebezpečím pro naši demokracii a svobodné hejtování je jeden Slovák s roztomilýma ušima, s minulostí agenta estébé a ambicemi nás všechny srovnat do latě. Přes ten humbuk a snahy co nejoriginálnějším způsobem zesměšnit aktuálně hejtovanou osobnost číslo jedna nám tohle podstatné uniká. Tak to vidím já a tohle bych si zapsal do deníčku, kdybych si ho psal. Deníček má výhodu, že ho většinou čte jen jeho pisatel. Já mám trochu širší čtenářskou obec, ale přesto se nestydím přiznat, že můj život ovládají většinou daleko přízemnější témata, než je Donald Trump. Například včera jsem byl nakupovat v jednom velikém hypersupermarketu. Vybírám si nevytížené časy, Vánoce jsou pryč, tak je mezi regály i trochu vzduchu a za takových podmínek nakupuju (jídlo) docela rád. Moji spolunakupující mají na vozících jakési supermoderní zařízení, díky kterému pak nebudou muset vyskládávat zboží na pás a říkat paní pokladní, že rohlíků je šest. Koukám na to jako na zjevení: má to fakt sedm z deseti kolemnakupujících. Netuším, jak ta věc funguje, a tak zapojuju fantazii. Možná si ten přístroj zapíše, co jste koupili, uloží do databáze k ostatním informacím a bude si to pamatovat příštích tisíc let. Možná se vás příště zeptá: “Minule jste si koupili tři hermelíny a dnes jen jeden? Není to škoda?” Nebo: “Od vašeho posledního nákupu toaletního papíru už uplynulo 14 dní, to by mohlo být nepříjemné! Aktuálně máme v akci jemný sedmivrstvý vanilkový...“ Ale třeba ne. Co já vím, když to nevím. A navíc, každá novinka si musí sednout, než přestane být novinkou a stane se samozřejmostí, nebo odpluje do zapomnění. (Pamatuju si začátek devadesátek: přijdeme s dědečkem k vozíkům a ejhle… “Oni chtějí peníze za to, že u nich budeme nakupovat!” Trvalo to dost dlouho, než děda pochopil, že mu tu korunu vozík zas vrátí, a my konečně přestali nosit zboží v náručích, což bylo dost nepraktický a občas nám i něco upadlo.) Skládal jsem nákup do vozíku, neskenoval jsem žádné kódy a slušně jsem poděkoval, když mi vietnamský pár s vozíkem plným zeleniny dal přednost u váhy. Když bylo hotovo, minul jsem frontu u chytrých pokladen bez pokladních, kde jeden zřízenec vysvětloval zástupu spolunákupčanů s přístrojem, jak dál. Vybral jsem si z desítky prázdných pokladen tu s nejhezčí slečnou a poslušně jsem nahlásil, že rohlíků je šest. Slečna se smála, v puse měla žvýkačku a udělala na mě sexy bublinu. Minul jsem ceduli hlásající něco o ušetřeném čase a v autě si pustil Simona a Garfunkela. Takový přízemní věci já řeším a ještě si je zapisuju. Mám pocit, že jsem si během nakupování, cesty domů a možná ani během vyskládávání jídla ani jednou nevzpomněl na Donalda Trumpa, a dokonce nejspíš ani na Miloše Zemana. Myslel jsem na svou holku, co má za chvíli přijet, myslel jsem na to, že je venku zima a že bych měl už kruci napsat něco do toho deníčku, co si nepíšu. Ne, rozhodně není špatný přemýšlet nad tím, co se ve světě děje. To slovo přemýšlet bych ale podtrhl a možná ještě přejel žlutým zvýrazňovačem. Když dost přemýšlíte, zjistíte často, že to totiž nemusíte nikam psát. Pokud si tedy nepíšete deníček. Jako já.

Autor článkuJan Procházkaprochazka@olomouc.cz

Jan Procházka