Dnes je středa 29. března 2017, svátek má Taťána
Aktuální teplota: 8.6 °C

Jak to vidím...

Glosa Jana Procházky: O druhé desetiletce, samozvaných odbornících i medvědech

6.1.2017 11:41

Obvykle lidé bilancují při kulatých letopočtech, nebo při svých kulatých narozeninách. Ani jedno letos nemám. Já bych si ale ve svém deníčku mohl bilancovat kdykoliv, kdybych si ho psal. A letos navíc jedny kulatiny přece jen slavím. Už deset let sedím v téhle redakci a pozoruju, jak se mění nejen město, ale vlastně všechno. Něco je dobře, něco není. Kdybych si psal deníček, právě dnes, šestého ledna nového roku, bych se nad tím rozepsal.

Dva tisíce sedmnáct. Kdo by to byl řekl? Pamatuju si scifi-knížky, který jsem kdysi četl a odehrávaly se někdy touhle dobou. Připadalo mi to vzdálený. Asi jako když je klukovi osm, odře si koleno a někdo řekne: “Neboj, než se oženíš, zahojí se to.” V roce dva tisíce sedmnáct, za milion let… Tou dobou už budeme mít soukromý vznášedla a čipy v mozku… No. Skoro trefa.

Kdybych si psal deníček, musel bych začít o tom, že mi ta změna letopočtu nikdy nedělá moc dobře. Navíc nemám rád lichý roky, přijdou mi takový neosobní. Mám rád souměrnost a loňskej rok mě docela bavil. Ale to se nedá změnit, čas je čas, pravil by nějaký mudrc z fejsbuku, kdybych to napsal jako komentář, což udělat nehodlám. Mám úplně jinačí plán. Za pár týdnů uplyne deset let od chvíle, kdy jsem všechno vsadil na jedinou kartu, utekl ze slepé uličky a poprvé vystoupal tři patra do naší redakce. Kdybych si psal deníček, dnes bych na jeho stránkách bilancoval těch deset uplynulých let. Změnilo se toho hodně.

Máme mnohem chytřejší telefony a vůbec techniku. My sami jsme ovšem trochu hloupější. (Kolikrát jste při debatě nad sklenkou googlovali, místo abyste si trápili mozek a pravdu našli v jeho záhybech? Já to dělám pořád.)  Jsme propojení jako nikdy dřív a všechno o všech víme. Nemusíme si ukazovat fotky na třídních srazech, takže je pro jistotu ani neděláme. Jsme si navzájem daleko cizejší, než jsme si byli v roce sedm. Máloco nás překvapí. Krásné věci už nás neohromují, ale na roztomilá videa nemotorných koťat dokážeme koukat celé hodiny. Daleko méně umíme mlčet. I ti nejhloupější z nás se dnes nebojí nahlas říct (nebo spíš napsat) svůj názor. Zda je to dobře, to si hodnotit netroufám. (Ale snažím se to nečíst.) Taky je mezi námi daleko víc samozvanců. Každý by chtěl být grafikem, fotografem, designérem, kameramanem… K čemu se zdržovat dlouhým studiem, kam navíc berou jen ty nejtalentovanější, když k vysněnému povolání stačí si pustit kurz na jůtubu, koupit stroj za pár tisíc a ukrást si na internetu software. A tak máme v roce dva tisíce sedmnáct kolem sebe daleko zprzněnější prostředí, protože tihle “odborníci” jsou mnohem levnější než ti talentovaní, co utratili drahé roky svých životů tím, aby svůj obor vystudovali a opravdu ho ovládli. Dejte samozvancům do rukou štětce, zavřete je do temných komor a střižen, postavte je před rýsovací prkna… Většina by odpadla po pár dnech a možná by se pak do novin a časopisů vrátily reklamy, jaké si za padesát let rád někdo pověsí na zeď jako dekoraci, fotografie, co si někdo vystřihne a zarámuje, natočí se filmy, u nichž se za padesát let bude vzlykat se slovy “jo, takový klasiky se dneska už netočí”... Nezlepší se to a já jen doufám, že nás za deset let nebudou takoví samozvanci s kurzem z jůtubu léčit a operovat, že nebudou sedět za kniply letadel, že naše děti nebudou učit samozvaní učitelé, co místo zabíjení času studiem přečetli celou Wikipedii a šup do terénu… Ale jsou i pozitivní změny. V roce dva tisíce sedmnáct třeba pijeme mnohem lepší kávu než před deseti lety. Když dnes slyším “rozpustné, nebo turka?”, ovane mě lehký větřík nostalgie a na rtech se mi objeví pobavený úsměv. Tehdy, v roce dva tisíce sedm, jsem tohle zblátadolouže dilema řešil každodenně několikrát, a co je nejhorší: nepřipadalo mi na tom vůbec nic divného, a dokonce mi to i chutnalo.

Svět je dneska daleko rychlejší, než byl v roce dva tisíce sedm. Jasně. Pokud tehdy někdo srovnával s rokem devatenáct set devadesát sedm, musel mít určitě pocit, že sedí v první třídě šinkansenu. Já si dnes, po deseti letech z druhé strany internetu, připadám jako v nadzvukové stíhačce.

Trochu si vyčítám, že jsem málo regionální a dělám si ze svých zápisků mudrovací koutek. Ale když už bilancuju těch deset let, jak se změnilo moje město? V čem je Olomouc jiná? Na pohled o dost. Máme nový dálniční obchvat, i když jen půlku toho, co bylo slíbeno. Do panoramatu přibyl jeden věžák. Místo zchátralé fabriky stojí nákupní galerie, místo zchátralého divadla kasíno. Zimák je stále starým zimákem, jen je ještě rozpadlejší, než byl před deseti lety. Prior už není Prior. Zmizelo letadlo. Objevilo se a zmizelo letecké muzeum. Máme akvapark. Zmizel jeden kulturní prostor (Envelopa) a vznikl nový, lepší (Korunní pevnůstka). Univerzita se rozrostla, zkrásněla, i na vědeckém poli je brána daleko vážněji, než tomu bylo před deseti lety. Magistrát se taky rozrostl. Vznikl nový palác, ty staré úředníci vyklidili a město je prodalo. Sice to bylo dost kritizováno, ale ukázalo se, že to byl dobrý tah. Noví vlastníci totiž staré paláce (za svoje) opravili a díky tomu dnes vypadá centrum daleko kulturněji než před deseti lety. Radnice k tomu přispěla zdařilou opravou Dolního náměstí. Když jsme u těch rekonstrukcí. Z tramvajového tahu centrem byly opraveny jen ulice Denisova a Pekařská. O zbytku se sice deset let mluvilo, vyšla celá řada titulků, že už se určitě začne, ale jsme tam, kde jsme byli. Nestalo se nic. Dokončilo se  přednádraží. Vznikl chaotický a celkem neužitečný prostor, kde si chodec i řidič lámou hlavu, drahé semafory vysílají oranžovou diskotéku a radost mají jen zástupy bezdomovců. Máme tu taky novou tramvajovou trať, jejíž užitek se ale naplno ukáže teprve, až bude ještě nadvakrát prodloužena, což nás snad v další desetiletce čeká. Aspoň, že si ten lístek můžeme koupit přes SMS. Za parkování platit mobilem nejde. Ale deset let se o tom mluví. V Olomouci se ale žije fakt dobře, a když už chceme pryč, lístek do Prahy stojí sto dvacet korun. V roce dva tisíce sedm to bylo mnohem víc. Jen v zoologické stále nemáme slona, což mi ovšem nikterak nevadí, protože se tam jinak hodně pohnuly ledy. Hlavně medvědi vědí… (Protože jestli se v Olomouci někomu za posledních deset let radikálně změnil celý svět, jsou to právě oni.)

Tak tohle bych si asi dnes zapsal do deníčku. Kdybych si ho psal těch uplynulých deset let, byl by z toho docela slušný fascikl. Ale já si deníček nepíšu a nehodlám s tím začít ani v budoucnu. A vůbec. Původně jsem dnes chtěl psát o slevách. Tak třeba příště.
SDÍLEJTE ČLÁNEK
AUTORJan Procházkaprochazka@olomouc.cz

© 1997-2017 NEJLEPŠÍ ADRESA a.s.
Všechna práva vyhrazena. Právní informace