Nepíšu si deníček. To bych nezvládl. Ale kdybych si ho psal, dnes bych do něj měl pár postřehů. Třeba o Haškovi, střílení lidí do vzduchu nebo o opeře na záchodě...

Fakt ne. Nepřemluvíte mě, deníček si psát nezačnu, ale díky za vaše maily a zprávy, ve kterých se mě přemluvit pokoušíte. Psát si deníček je řehole. To máte podobné jako s běháním. Běhat je hrozně fajn. Když se hecnete, začnete pravidelně trénovat, chytí vás to… Jen nesmíte přestat. Jak přestanete, už na ten vlak nenaskočíte. Musíte počkat na novej. No a s deníčkem je to stejný. Přestane psát, prázdný stránky chvilku pláčou, pak zažloutnou a zapadají prachem. A už je nepopíšete, i když by bylo čím. Přijde vám to líto, stejně jako ty kilometry, který jste dneska mohli spolykat. Ale nit je přetrhaná a má šestnáct konců a ještě ji někam zašantročila kočka. Prostě už to nejde. Proto si vážně deníček psát nechci. Ale kdybych si ho psal, tak dnes ráno bych tedy měl o čem…

Tak třeba o Haškovi. Nemyslím hokejistu ani spisovatele, ale toho pána, co vládne jižní Moravě a je proslulý mimochodem tím, že často zapomíná, kde byl, co dělal a s kým se zná či nezná. Vrtá mi hlavou ta jeho neexistující mluvčí, kterou objevili (nebo spíš neobjevili) investigativci z MF. Pracuju v novinách moc let a dost dobře to nechápu. Taková mluvčí, to je rychlá spojka k někomu, kdo je buď institucí a nemá vlastní ústa, nebo je příliš VIP na to, aby za sebe mluvil sám. Mluvčí je v dosahu skoro pořád, zná se s novináři a novináři znají jeho. Mají na sebe telefony. Když se totiž něco stane, když potřebujete znát názor, nečekáte a voláte. Dost dobře si nedovedu představit, jak taková mluvčí, citovaná v desítkách článků napříč mediálním spektrem mnoho let, může neexistovat. A pokud je to pouhé jméno, z něhož chodí novinářům tiskové zprávy, které se jen zkopírují jako nezajímavé vycpávky do novin, pak MF ztropila zbytečný humbuk. Ani uprostřed okurkové sezony to není žádná bomba, napsat, že si Hašek vymýšlí. Má to podobnou informační hodnotu jako článek, že voda je mokrá, nebo že v srpnu nepadá sníh. Prostě objev jako stodola.

Kdybych si psal deníček, tak bych si do něho dnes taky napsal, že je mi to naštěstí docela jedno. A taky, že jsem včera vyletěl asi pět metrů do vzduchu a pak se rozplácl o vodní hladinu. Fakt! V rámci letních reportáží jsme s kolegyní Lenkou vyzkoušeli vodní katapult a bylo to mnohem příjemnější než Hašek. Tedy nevím, jestli si Lenka deníček píše, ale kdyby si ho psala, tak mě v něm určitě proklíná za tu obrovskou modřinu přes celou nohu. Vždycky prostě nedopadnete tak, jak si představujete. Ale letěla hezky, máme i video. To bude fajn článek. Vlastně mám takové pozitivní psaní mnohem raději než to věčné hejtování, co se jím nakazil nejdřív internet a od něj celý svět. Všecko není na prd, to se jen různí krysařové snaží nás otrávit, aby pak mohli slíbit, že bude líp. Houby.

V mém deníčku, kdybych si ho psal, taky bude malá poznámka o jedné premiéře. Ještě nikdy jsem nesledoval operu z toalety. Opravdu ne. Bohužel to bylo nejlepší místo, ze kterého se dala fotografovat. Tak jsem si stoupl do okna a vybalil nářadí. Omlouvám se té paní, která si myslela, že jsem voyer a znovu opakuju, že ten foťák je sice velkej a má veliký rozlišení, ale za dveře kabinky fakt nevidí. Takže easy. Každej děláme svou práci. Já fotím ze záchodu, katapult vystřeluje lidi do vzduchu a Hašek kecá. Rovnováha nastolena. Ještě že si nepíšu deníček. Takhle po ránu v redakci, to bych se za sebe styděl, že si tu místo práce za zvuků Sunrise Avenue datluju ozvěny z včerejšího dne. Ale je to v klidu. Deníček si nepíšu. A nebudu.