Nepíšu si deníček. Tahle věta mě většinou nastartuje a vznikne další díl mého občasného zápisníku. Dneska bych chtěl psát o úplných banalitách. Třeba jízdenkových automatech nebo hrabivých nadnárodních firmách.

Nejsem nijak zvlášť spořivý, když už ale u zastávky autobusu ta žlutá krabice stojí, koupím si lístek tam, neposílám esemesku a nekrmím nenasytu operátora zbytečnými čtyřmi korunami navíc. Jde o princip, jak se s oblibou říká. Chce to ale pevné nervy. Naše olomoucké jízdenkové automaty jsou postarší a rozhodně se nehodlají přetrhnout, aby vám lístek prodaly co nejrychleji. Skoro bych řekl, že je navrhoval nějaký obzvlášť zlomyslný inženýr. Stisknete tlačítko, vhodíte mince a posloucháte, jak se stroj snaží vám jízdenku vytisknout, aby byla co nejkrásnější. Vrčí si a vrčí, vteřiny letí. Cvak, vypadnou vrácené mince. Až potom následuje drobounký lístek. Rychle zakryjte otvor dlaní, jinak budete jízdenku chytat po okolí zastávky. V tu chvíli máte vyhráno, ale ne ten chudák za vámi. Stroj totiž s pocitem dobře vykonané práce ještě pár vteřin odpočívá, než laskavě zpřístupní své služby dalšímu kunčaftovi. V ideálním stavu to valí rychlostí zhruba jednoho a půl lístku za minutu. V situaci, kdy se v dálce blíží váš spoj a před krabicí je fronta, si raději pošlete tu esemesku. Perfektní je, když si někdo chce koupit lístků víc. Vrrrrrrr… chytit lístek, cvak, vrrrrrrrrrrr, pozor, padá další… A nebo když se, nedej Bože dobrotivý, spletete a musíte stisknout storno. Přístroj se urazí, trucuje a trucuje a vám naskakují perličky potu na čele, i když je minus šestnáct. “Můžete si s tím pohnout,” marně láteří netrpělivý muž ve frontě za vašimi zády. Vrrrrrrrr.  Cvak. Snažím se. Dobrá zpráva, která potěší přející českou dušičku: V Praze to taky trvá. I v Brně. Až na to, že tam za esemes zaplatíte stejně jako za papírový lístek. Nepřiplácíte si za to, že šetříte přírodu a neamortizujete unavený prastarý stroj. Tuhle před mašinou stála ježibába s igelitkami snad všech hypermarketů, co jich v Olomouci a vůbec na celém světě je. Viděl jsem ji už z dálky, a když jsem došel až k ní, domníval jsem se, že transakce již musí spět k závěru. Nespěla. Babice vhodila korunu a následně hledala po kapsách a  dalších dutinách, čím by ještě nenasytný chřtán jízdenkového automatu nakrmila. Nakonec se vzdychnutím parní lokomotivy zalovila v jedné z igelitek a vytáhla objemnou peněženku. Pečlivě, jednu po druhé, vytahovala koruny a házela je do stroje. Pochopitelně že mašině z takového pomalého krmení došly nervy a zahlásila storno. Bába se ještě chvíli marně pokoušela vhodit korunu do zavřených úst zlovolného stroje, pak opět upustila páru a celý příběh se začal nanovo. Jak to dopadlo, netuším. Přijel autobus a já si poslal esemes. Když náš vůz mizel za zatáčkou, bába tam ještě stála a krmila…

Taky bych si do deníčku chtěl napsat, jak jsem si málem koupil paličku česneku za sto sedm. V jednom hypersupermarketu, unaven po celodenní novinářské dřině (vlastně to byla sobota, ale tohle bude znít líp), jsem zakoupil pár drobností a vyskládal je na pokladní pás. Slečna se tvářila mile, pípání brzy skončilo a mě docela překvapil účet. Koukám na účtenku: za česnek tu mám sto sedm korun.

“To jste se asi trochu spletla, slečno, ne?” Ukazuju jí drobounkou paličku.

“Nene, on byl moc lehký, tak to nezvážilo a započítalo celé kilo…” oznamuje mi s naprostým klidem, evidentně se jí to nestalo poprvé.

“Aha, a co s tím uděláme?” chci vědět. “Musíte na informace…” Tak tedy jdu. Ani tam není slečna vůbec překvapená, že se to stalo. Bez ptaní ochotně převezme můj miničesnek, zmizí někde ve vnitřnostech marketu, kde zřejmě disponují mikrováhou, a za chvíli se vrací zpátky.

“Tak je to za sedm korun,” hlásí mi vítězně a z kasy vytahuje stovku… Jakože dobrý. Ale kdybych si účtenku nepřečetl? Kolik asi chudáků si té titěrné stovky navíc uprostřed svých nákupů pro případ konce světa nevšimlo? Takhle se vydělává, kruci.

Moudro závěrem? Univerzální. Chce to klid. Celý ten náš svět. Prostě to kafe pít pomalu. Vychutnat si to. A pak vás nerozhodí ani mašina na naštvání.