Jsou místa, který jsou furt. Třeba květinářství na horním okraji Dolního náměstí je prostě nafurt, z toho nikdy (Bože nedopusť) nebude déemko ani ničí teta. Dneska jsem si tam kupoval hlínu pro svoje miminka čilipapriček. Na pultě stála zbrusu nová kasa. Hnusná plastiková bestie, která prostě do furtprodejny, kde voní starý časy, nepatří. Když od pohledu unavenej pan prodavač namarkoval mých padesát devět, z bestie se ozvalo zachroptění a dlouhej účtenkovej had, visící až k zemi, o kousek popojel. “Chcete lístek?“ zeptal se pán. Zakroutil jsem hlavou. “Ani ne, nechci vám přetrhnout vlákno,“ řekl jsem.

Taky jsem si dnes kupoval v papírnictví fix, abych mohl pěkně popsat štítky a abych poznal, který miminko je který. “Tady je účet,“ podávala mi prodavačka účtenku na čtrnáct korun. “Určitě na to máte speciální koš,“ říkám a paní se usměje. Naučeným způsobem lístek zmačká a ten končí kdesi pod pultem, na hřbitově účtenek, kde se nikdy nepláče. Pak jedu domů a v rádiu zprávy. Prý už se dnes uskutečnilo asi tisíc milionů transakcí. Aha. Největší radost z toho všeho mají nejspíš výrobci pokladních pásek. A příroda, samozřejmě. Tenhle jedovatej účtenkovej papír, z toho se musí Věčnej Koloběh Života tetelit blahem. Na jedný straně linky Hlubina Myšlení, nejchytřejší počítač v republice někde na stole pana ministra, na druhý straně každej den hromada zmuchlanejch účtenek velká jak Milešovka. Je mi jedno, že si tam někde zaevidovali můj pytlík hlíny, černej fix (a tři rohlíky a pařížák, a ještě jsem taky měl oběd a po cestě domů koupil tři banány a tvaroh), ale pod rouškou Nejpoctivější Spravedlnosti takhle plevelit svět svinstvem? Do aut pod maskou Nejsvětějšího Dobra lijeme řepku a každej den po nás zůstane hromádka účtenek, který nikdo nezrecykluje. Já dnes vyprodukoval asi osmdesát centimetrů, a to jsem se moc nesnažil. Osmdesát centimetrů materiálu, kterej okamžitě skončil v koši. Měníme Česko k lepšímu. A jde vám to skvěle, pane ministře.

Taky jsem dnes nechtěl psát o tom, co se stalo v pondělí. Ale trochu musím, protože deníček slouží na úlevu, a kdybych si ho psal, tak si v něm vážně ulevím. Na zasedání zastupitelstva se odehrála fraška, jaká v dějinách olomoucké komunální politiky nemá obdoby. O kauze Košta nechce z kola ven bylo popsáno mnoho stránek, tištěných i virtuálních, a já to nechci moc rozebírat. Velké finále celého příběhu trvalo přes čtyři hodiny. Čtyři hodiny hanby. Z močálu stoupaly bubliny lží, překroucených pravd, urážek a hlavně studu. Odsouzenému se málokdo dokázal podívat do očí. Čtyřiapadesát zastupitelů (jeden byl na dovolené) se s postupem času propadlo až na dno téhle bažiny. Přestože všichni věděli, jak to je, dostal Košta jen tři hlasy (jeden byl jeho). Možná měl padnout, to se v politice stává a není to nic výjimečného. Rozhodně ale neměl padnout takhle. A co víc. Rozhodně neměl padnout sám. Tímhle cirkusem ztratila poslední zbytky kreditu celá rada. Nová krajská vláda přitom mohla klidně vzniknout bez starého šéfa. Chvíli poté, co ta stará zanikla. Stačilo se dohodnout, tuto schopnost naše přepestrá krajská koalice prokázala dostatečně. Po volbách stačilo pár hodin.

Bylo by to daleko čistější a volič by to jistě ocenil. Jen to chce koule. A to je přesně ta část těla, která té kreaturce jménem Česká Politika chybí. Zoufale. Ale neva, teď už bude líp. Jen tu ostudu z těch čtyřiapadesáti zastupitelů (jeden byl na dovolené) už nikdo nesmaže. Já jsem se taky styděl. Styděl jsem se za to, že někteří z těch lidí tu zasedají i díky mému využitému volebnímu právu. A to jsem před pár měsíci o pár stránek zpátky v deníčku, který si nepíšu, orodoval, aby lidé volili tradiční strany a zabránili tak vzniku těchhle pokroucených koalic s kočičí hlavou, plazím tělem a psíma nohama. No, spletl jsem se, to je dnes populární termín. Příště si vyberu z menu jiný chod. Bohužel, na lístku jsou zatím samé blafy.