Nepíšu si deníček. Touto větou jsem během celého roku často zahajoval své poznámky, nebo chcete-li glosy. Pokud bych si do toho nového roku měl dát nějaké předsevzetí, tak třeba to, že opravdu, ale opravdu s psaním deníčku nezačnu. Ale Vánoce jsou tady, dárky vyřešené a zážitky přímo přetékám. Takže dnes bych si do deníčku napsal asi tohle…

Moje nejsilnější zážitky z posledních týdnů se vztahují hlavně k nakupování. Ale musím začít zeširoka. Když jsem v restauraci zklamán nějakým pokrmem, musím ten zážitek přebít tím, že si ten samý pokrm připravím doma sám. A většinou vznikne dílo podstatně lepší. V jednom “americkém” baru jsem takhle naletěl na hot dog. Pan vrchní prohlásil, že to bude ten největší a nejlepší hot dog, jaký jsem kdy měl, tak jsem si ho dal. Chyba převeliká. Dostal jsem dvě smrsklé uzenky ve sladké prefabrikované housce ze supermarketu. Hořčice, kečup, eidam a navrch beraní roh. K tomu kupa hranolek. Nekup to za sto padesát… Musel jsem tenhle zážitek s nejlepším a největším hot dogem hned druhý den spláchnout, a jelikož jsem se zasekal v práci, otevřeno už nemělo žádné konvenční řeznictví, ale pouze jeden noční hypersuper. I vyrazil jsem tam. V sekci párků jsem pak dlouze vybíral a zjistil mimo jiné: do některých párků se přidává třešňový prášek! Do jiných guma. Jsou i párky obsahující hořčici. (Pro kečupáře jsem bohužel variantu nenašel.) Nejvíc mě zaujal jeden “tradiční receptura našich babiček”, obsahující  sojovou mouku, cukr, červenou řepu, hned dva druhy gumy a několik látek zvýrazňujících chuť. Jsem docela rád, že moje babička párky nevyráběla. Na hot dog jsem ztratil chuť, koupil jsem si vepřovou panenku a udělal si z ní medailonky v parmezánové krustě. Fakt si nechci zbytečně ubližovat.

Taky bych si dnes napsal něco o bizarních snech. Docela pravidelně se mi zdává, že jedu autobusem, mám hromadu věcí, zastávka se blíží a já to nezvládám všechno posbírat. A řidič nepočká. Zoufale všechny ty krabice a tašky přemisťuju ke dveřím… a ty se zavírají. Stává se mi to i s vlakem, tramvají, kdysi dávno se tenhle sen dokonce přemístil do dostavníku a vybavil mě historickým kostýmem. Moje fantazie je opravdu nevyzpytatelná. Nedávno se mi ale tenhle sen prolnul do jiného, úplně nového. Volal mi hradní kancléř Mynář, že prý kdy mu pošlu ty slíbené fotky. Z telefonu lítaly blesky, byl jsem nejmenší na celém světě a docela mě potěšilo, když mě ten sen probudil. Tohle bylo fakt děsný. Zíral jsem do stropu a přemýšlel, proč mi v tom snu aspoň neřekl, o jaké fotky šlo. O chvíli později jsem raději sedl k počítači a zpracoval i poslal fotky asi třem lidem, kterým jsem je už hodně dlouho dlužil. Pro jistotu…

Kdybych si psal deníček, určitě bych si ho psal častěji než tenhle nepravidelníček. Některým poznámkám, které si dělám, abych si je do deníčku zapsal, by pak neprošla záruční lhůta. Dva týdny starý zápis “EET - udávání” už tak úplně vyčpěl. Nevadí, můžu tohle téma s chutí přeskočit.

Střih. Je dvacátýho druhýho prosince a opravdu je nejvyšší čas nakoupit zbytek dárků. Prodírám se davy v asi šedesátipatrové nákupní galerii, lidi řvou, strkají se, koukají, kde by ještě jakou krávovinu koupili, krize dávno odfičela do ztracena, nákupní tašky jsou naplněný k prasknutí… tak se taky strkám, neřvu, jen tiše zuřím, koukám, jakou krávovinu bych ještě koupil, nakonec se rozhodnu, že všem dám raději fotky a mizím pryč, pryč, pryč, aspoň na chvíli… do gastrosekce na dobrýho Číňana, co je ve skutečnosti Thajec nebo Vietnamec, což mi je úplně jedno, protože občas na to mám prostě chuť. V gastrosekci jsou plný i místa na stojáka. Lidi s plastovýma talířkama v rukách se tísněj v každým volným i nevolným koutě, hranolky jim padají na dlaždičky, koly se rozlejvaj na kalhoty, řvou, strkají se… “Vánoce, vánoce přicházejí,” ječí z repráků jakási zprzněná paverze kdysi pěkné koledy. Mizím, prchám pryč z týhle galerie… Sbíhám schody, minu dva znuděný policajty se samopalama, venku je těžkej brněnskej vzduch, plnej zplodin z auťáků, co se jejich řidiči zoufale snažej dostat dovnitř, aby si taky splnili vánoční povinnosti a odevzdali několik drahocenejch hodin svejch životů na oltář bezpohlavnímu bohu konzumu. Říkám si, že jsem měl raději zůstat doma v Olomouci, ale to ne, ty naše hanácký galerie mi pro moje nákupy nebyly dost dobrý. Galerie… Proč to vůbec takhle nazvali? Já si jako galerii představuju místo, kde je klid a mír a člověku padá brada z té vystavené nádhery… Jsem zvědav, kdy někdo překročí Rubikon a oficiálně nazve další nákupák chrámem. Starý dobrý obchodní dům prostě není už dost dobrý.

Jak to tak bývá, na útěku občas narazíte přesně na to, co jste hledali. Čínský bistro. Poloprázdný. Otvírám dveře, vzduch je cítit přepáleným olejem, ale něco mě tam táhne. U stolů sedí úplně jinačí lidi. Dědek s pivem a zelenou, dvě starší dámy s dvojkou bílého, co si chtějí v klidu pokecat, lidi se cpou nudlema a hutnejma polívkama, v akvárku plavou ryby, co se nemusej bát, že je někdo sežere... Prostě konečně klidnej kout světa. Stojím před tabulí. Není lehký si vybrat, když máte devadesát sedm možností, kruci… Rizoto s račím masem může být fajn, říkám si v duchu a vzápětí to pronesu nahlas, když se pěkná slečna za kasou ptá, co jsem vybral. “Dlouho čekat, jenom nudle gyros,” odvětí a kroutí hlavou. “A na co se čeká, na rýži nebo na raka?” ptám se. “Dlouho čekat, máme nudle gyros,” kroutí hlavou a ostentativně nadzvedne poklici, aby mi ty nudle ukázala. “Tak si dám něco jiného. Třeba mix gril?” pořád to zkouším. Opět vyčítavý pohled. “Jen nudle gyros, pane. Dlouho čekat.” Co myslíte, že jsem si dal? Mít tolik možností volby prostě není vždycky výhra. Někdy bych ocenil, kdyby tak jednoduchej byl i ten svět venku.

Vlastně jsem dnes nebyl až tak moc vánoční, jak jsem původně chtěl. Na otázku, kdy moje glosa vyjde, abych ji přizpůsobil onomu času, mi editorka Zuzka odepsala, že záleží, jak to napíšu. Tak to mi moc pomohla. Jsem sám zvědav, kdy vyjdu, já dnes mám třiadvacátého. Z původního záměru napsat vlídné (po)vánoční slovo stejně nezbylo skoro nic. Ale to bych nerad. Jakkoliv mě tyhle shony naplňují spíš tichou agresivitou, jsem v jádru člověk mírumilovný, mám rád lidi a Vánoce si užívám jako málokterou část roku. A vlastně jsem vám chtěl původně chtěl napsat jen tohle: neblázněte, nevršte pod stromky hory dárků, ale raději si rozložte Člověče nebo Dostihy a buďte spolu. Protože to je prostě nejvíc. A do novýho roku 2017 hodně zdraví a štěstí, lásky i síly dělat to, o čem si myslíte, že je správný.