Sousedy si nevyberete, praví známé lidové moudro. Občas si ale sousedi vyberou vás. Nám se to v redakci přihodilo. V okapu na protějším domě, díky trendu šetření místa a stavitelskému umu konce předminulého století takřka na dosah ruky, se usadila rodina Holubova. Sympatičtí opeřenci si nás získali hned. Zatímco paní Holubová trpělivě sedí na budoucích potomcích, pan Holub vyráží za potravou. Další generace už dorůstá ve vejcích a čas, kdy prorazí tenkou skořápku, se blíží. Málokdo by tušil, že zdánlivě obyčejní tvorové nesou neobyčejný příběh...

Hašteříte se o hlouposti, ale nekrouží vám nad hlavou hladový orel, říká paní Holubová Foto: Jan Procházka

Jsme sousedi, ale skoro se neznáme. Prozradíte, odkud váš rod pochází?
Nevím, jestli to v téhle době je bezpečné…

Zkusme si věřit…
Dobrá. Já jsem se vylíhla v severní Africe, manžel pocházel z Íránu…

Jak jste se s manželem seznámili?
Jejda, no to byla romantika (zasní se). Moje sestra tehdy měla nápadníka. No, měli jste ho vidět. Opálený svalnatec, Jižan, skoro celý černý s bílou náprsenkou. A ten měl kamaráda. Takového neduživého střízlíka… Šediváčka ubohého, všichni se mu smáli. Moc na mě dojem neudělal, jenže on byl tak vytrvalý. Pořád mi nosil cukříky a v neděli vždycky žížalu. To víte, holka z vesnice… Odolávala jsem mu dlouho, ale pak se to prostě zlomilo. A vidíte, už jsme spolu dva roky.

A jak se takový krásný páreček ocitl až v našem středověkém městě?
Usoudili jsme, že tam dole začíná být trochu horko a spolu s dalšími stejně smýšlejícími spoluptáky jsme se vydali přes moře. Dlouho jsme bloudili po Evropě a odevšad nás vyháněli. Sestru otrávili nějakým bílým práškem v Turíně. Pak nám známí doporučili Olomouc, že se tu dobře žije. Že jsou Češi k nám ptákům shovívaví, že nás dokonce i krmí. To rozhodlo.

A je to pravda? Opravdu se tu tak dobře žije?
Vy vůbec nevíte, co máte. Neumíte si toho vážit. Toho klidu… Hašteříte se o hlouposti, ale nekrouží vám nad hlavou hladový orel, aby si z vás udělal večeři. Cítíme se tu docela bezpečně. A navíc, kde jinde bych našla takový krásný okap?

To netuším, přiznám se, že osobně preferuji jiné typy obydlí…
Aha… No okap je pro nás naprosto ideálním domovem. Chrání zespod i po stranách, ale je z něj dobrý rozhled. A čas od času máme i tekoucí vodu. Taková vlaštovka nebo špaček si o tom můžou nechat jen zdát. Moří se s hnízdem a pak jim ho smete vítr nebo kočka. A nám stačí trochu slámy, kterou manžel vždycky sežene. Jée.. Já bych rozhodně neměnila.

Kde jinde bych našla tak krásný okap, ptá se paní Holubová. Zatímco sedí na vejcích, má dost času na rozjímání o životě. Foto: Ondřej Hlaváček

Jak trávíte čas?
No je to hodně jednotvárné... Od rána do noci sedím na vejcích. Občas si načechrám peří, ale řeknu vám, kdyby mi jedna má indická sestřenka nedala kdysi lekce jógy, asi bych se zvencnula. Takže zkouším meditovat a stříhám metr. Závidím vám, že si svoje mladé nosíte v sobě. Máte to jednodušší. Můžete s nimi třeba vyrazit na zábavu.

A co manžel?
No to je jiné kafe. Ten furt někde poletuje. Onehdá se tak zřídil v Holubím domě, že letěl jak dohořívající rachejtle. Vrazil do komína a zachránil ho jenom ten náš zázračný okap. Nebýt okapu, je z něj flek dole na dvorku.

Říkala jste Holubí dům? Kde to je?
Neřeknete to poštolkám?

Já určitě ne! Pokud je někdo nenaučil číst, je to v bezpečí…
O tom pochybuju. Jsou to negramotné husy. Na co že jste se to ptal?

Na Holubí dům…
Jo vlastně. Správně by se to mělo jmenovat Holubí klub, ale je to kvůli té písničce. Znáte to? (notuje) Hléééédááám důůůůům holubíííííí…. Strašná blbost. No, je to ve zvonici v jednom kostele. Chlapi se tam vždycky sejdou a cukrují, vykládají si, kolik kdo prohnal poštolek, jestli je žížala lepší za syrova nebo smažená na rozpálené střeše, komu kočka ukousla kus křídla a kdo si zase sedl na bodec… Prostě chlapský historky. Dávají si do zobáků a pak občas zapomenou cestu domů.

Nebojíte se o manžela? Přece jen je to pořád cizinec. Místní holubi by ho mohli považovat za vetřelce….
Ale kdeže… My ptáci přece pořád někde migrujeme. Jsme doma všude. Neřešíme to. To spíš jen ty poštolky (nenávistně)...

Vypadá to, že vám leží v žaludku…
Spíš v kloace (odplivne si).

Co vám provádějí?
Občas je to spíš k smíchu. Viděl jste ty vaše olomoucké poštolky? Někdy mám slabou chvilku, že bych je i přikrmila. My tu máme co jíst, vede se nám dobře, a tak tloustneme. A to nás chrání. Poštolky mají hlad, ale ulovit holuba, který je dvakrát větší než vy, to vypadá, jako když čivava štěká na labradora. Ale ony jsou mrchy vypočítavé. Jdou po mladých. Nebo útočí v letkách. A deset poštolek, to je moc i na hodně vypaseného holuba.

Co kdyby zaútočily na vaše okapové hnízdo?
To si netroufnou. Uklovala bych je všechny (nesmiřitelný výraz a přimhouřené oči).

A co lidé? S těmi nemáte problém?
Lidi? Ne… Vždyť nás krmí. Stačí přiletět k nějakému mostu nebo chvíli korzovat před orlojem a nacpeme si bříška líp než v závodce. Zadarmo a bez dřiny. Ostatní ptáci se bojí, takže je to všechno jenom naše.

Bojí? Co třeba racci? Ty taky rádi krmíme...
To jsou pitomci. Nechají se opít rohlíkem. A my pak sezobeme všechnu kukuřici.

S paní Holubovou jsme sousedi. Přes okno to k sobě máme skoro na dosah ruky. Foto: Jan Procházka

Zkusme se zahledět do budoucnosti. V teple pod vaším bříškem roste nová generace. Těšíte se?
No jéje. Já jsem prvorodička, víte? Takže nervičky!!!! Ale to zas máme my ptáci lepší, že nás to rození nebolí jako vás. Jen ta trpělivost a pak už to prckové zvládnou sami. Těším se na ně, na holátka.

 

Kolik jich bude?
Čtyři. Chtěla bych dva kluky a dvě holky, to by bylo fér. Ale Holub už má z předchozího vztahu šest kluků, tak mám strach, že holky dělat neumí. Uvidíme (smích).

(Během rozhovoru se vrátil pan Holub a hrozivě vrká na fotoaparát. Vyfotit se nenechá, pustí do hnízda křečovitě se kroutící žížalu a se slovy “jdu na cukr” mizí v dálce. “Ten se zas vrátí na plech,” komentuje to smutně paní Holubová a zhltne žížalu jako jednohubku.)

Chutnalo?
Jo. Máte dobré žížaly. Ale kukuřici má taky ráda. Zvlášť tu s těmi genetickými úpravami, po té mívám sny o vesmíru…

Co se vám zdává?
Že jsem objevila Holubí planetu. (Znovu se zasní.)

Našel ji i Schelinger?
Přála bych mu to. Zpíval sice blbiny, ale měl nás rád.

Redakční poznámka:
Osudy rodiny Holubů budeme dále sledovat. Až přijdou na svět mladí, přineseme exkluzivní reportáž.