Jumping Drums Ivo Batouška nejsou jen skvělí bubeníci, kteří svoje nástroje dokonale ovládají. Jsou to lidé, kteří hudbu, rytmy a zvuk bubnů milují nade vše. Když před Ivo Batouškem zmíníte slovo buben, rozzáří se mu oči. O muzice, inspiraci a o historii bicích nástrojů dokáže hovořit se zaujetím tak, že vy jen sedíte, posloucháte, a na konci vyprávění zjistíte, že uplynuly dvě hodiny. Přesně tak vypadal i náš rozhovor. Povídali jsme si o bubenické škole, o koncertech, o systému vzdělávání hudebníků, ale také o nové show THE RHYTHM, která bude stát za to...

Kdybyste měl představit Jumping Drums, co byste řekl?
Jumping Drums jsou lidé, kteří mají srdce naplněné bubny a rytmy. Základem úspěchu takovéhoto týmu je, že v něm nenajdete žádný slabý článek. Ve chvíli, kdy mluvíme o teoretických, fyzických, duchovních a srdečních předpokladech hudebníka, je nezbytné, aby bylo vše vyváženo. Těžko si lze představit, že u jednoho muzikanta najdete naprosté vyvážení všech předpokladů, které jsou potřeba k tomu, aby mohl skrze hudbu sdělovat svoje pocity a aby mohl být tvůrčí. Je nezbytné najít ideální poměr, aby to ve výsledku mohlo fungovat. Troufám si tvrdit, že u Jumping Drums je vše vyváženo naprosto dokonale. To, co zažíváme my na pódiu, a to, co zažívají diváci pod ním, je unikátní a jedinečné propojení umělců, jejich myslí a jejich snahy se vyjádřit prostřednictvím hudby.

Jak dlouho Jumping Drums vlastně fungují?
Jumping Drums existují od roku 2000, takže momentálně slavíme šestnáctileté výročí. Dá se říci, že naše profesionální éra se datuje do roku 2006. Pravdou je, že se u nás vystřídaly desítky umělců. Většinou u nás hráli mladí lidé, kteří se v kapele zastavili přesně po dobu, než pokračovali dále ve svém životě – byli to studenti středních i vysokých škol, kteří se odstěhovali do jiných měst. Nebo se naše cesty jednoduše rozešly. Člověk se vyvíjí, a tak, jak ho v devatenácti nadchne bubnování, tak jej v třiadvaceti nadchne nová práce, do níž se ponoří. Je to přirozený lidský vývoj.

Kdybyste měl jmenovat zajímavá místa, která jste s Jumping Drums navštívili, nebo koncerty, na nichž jste hráli, co by zaznělo?
Určitě to jsou kouzelné okamžiky na vystoupeních v Německu, vystoupení ve Francii. Patří k tomu i Rakousko, ale samozřejmě i Slovensko, kde nás mají velmi rádi. Když bychom měli hovořit o České republice, pak by to bylo účinkování s pražskou filharmonií, s brněnskou filharmonií pod vedením pana dirigenta Altrichtra, spoluúčinkování s Hradišťanem a spousta krásných společenských událostí včetně charitativních koncertů. Je toho opravdu hodně, protože Jumping Drums ročně odehrají řekněme šedesát, sedmdesát vystoupení, když k tomu započítáme ještě speciální program výchovných koncertů pro školy, tak je to přibližně 150 termínů ročně. A když k tomu připočítáme ještě workshopy a teambuildingy pro firmy, tak v podstatě každý den někde bubnujeme, vytváříme rytmy a zvuky. (smích)

To je opravdu pořádná porce...
No a to si k tomu ještě vezměte bubenickou školu. Je to takový bubenický svět Jumping Drums, svět Ivo Batouška, naplněný bubny dvacet čtyři hodin denně...

Je vidět, že bubny jsou pro vás vším. Je to tak, nepletu se?
Je to moje naprostá životní náplň. Stoprocentně tomu podřizuju úplně všechno, včetně svého soukromého života. Proto přiznávám, že to se mnou občas není jednoduché... Ale s kým to je jednoduché? (smích)

Zmiňoval jste i výchovné koncerty pro školy. Jak takové koncerty vypadají?
Za šestnáct let, co je dělám, vykrystalizovaly do podoby, která – troufám si na základě reakcí tvrdit – nemá v České republice obdoby v hloubce i v metodice. Je to systém postavený pro tři stupně lidského vývoje: pro děti, pro mladé lidi na přelomu základní a střední školy, a samozřejmě program pro vysoké školy. Každý program je upraven pro mentalitu daného lidského období. Posluchači se v něm seznamují s historií bicích nástrojů, s jejich využitím v jednotlivých hudebních stylech. Obecně první cyklus je o historii a primárně o africkém bubnu djembe a bubnování na ruční bubínky, které jsou pro mě vstupní branou k poznání fenoménu hudby. Druhý díl je o bicí soupravě a její historii. Snažím se, abych nepředkládal pouze fádní fakta, ale aby vše bylo podáno humorně. Třetí díl je etnický, s přesahem do hudebních nástrojů celého světa. Můj plán začíná Japonskem a hraním na tradiční bubny taiko, pak je to cesta na Kubu, kde se narodily bubny konga, Španělsko, kde je kolébka perkusního nástroje cajon. A samozřejmě Afrika s krásnými nástroji, které patří k našim kořenům. Ve zkratce – výchovný koncert dává posluchačům nahlédnout do úžasného světa rytmu a bubnů. Nejdůležitější je v dítěti nebo jakémkoliv posluchači zapálit ten pověstný ohýnek, rozhořet ho, a tento človíček už si sám najde cestičku ke vzdělání, které je potřeba. Ať už se jedná o konzervatoř, nebo soukromého pedagoga, a nebo třeba youtube.

Mluvíte o různých formách hudebního vzdělávání. Nedá mi to, abych se nezeptala na váš názor na výuku v základních uměleckých školách. Jak se na ni díváte?

Výuka na základních uměleckých školách je pro mě něco, kde se jako soukromý učitel pohybuji na velmi tenkém ledě. Měl jsem možnost do celého systému nahlédnout, když jsem rok na takové škole v Rýmařově učil. Seznámil jsem se s osnovami a s tím, co kantor prostě musí dětem předat. Buď si tam získáte jako student trauma, a nebo lásku k hudbě. Pedagog musí být na prvním místě zdatný umělec, na druhém místě musí umět propojit to penzum nezbytných povinností s touhou a láskou mladého začínajícího hudebníka. To je obrovská zodpovědnost. Bohužel, i tady platí ono pověstné: Kdo neumí, učí. Na východ od nás je toto naprosto nemyslitelné - ať už je to má osobní zkušenost z Japonska, nebo zkušenost získaná prostřednictvím literatury a setkávání se s lidmi. Tam platí: Učí pouze ten, kdo umí. No, a od toho se vše vyvíjí… Základní umělecká škola dál jede v kolejích typu: připravujeme všechny na účinkování v orchestrech, ve sborech, které dříve byly snad v každé obci, v každém městě, ale problém je ten, že ony už dnes všude nejsou. Dříve děti měly uplatnění, dnes tomu tak není. A další věc – čísla mluví za vše. Když za mnou přijdou na konkurz absolventi konzervatoří, tak z deseti jich osm neumí hrát! Ale to je problematika celého systému… Abych to shrnul, dle mého názoru je nesmírně důležité najít a hledat na základních uměleckých školách pedagoga a učitele, který v sobě snoubí kvality a přístup ke studentovi, který tomuto člověku umožní rozkvést. A i přes to, co jsem před chvílí uvedl, je takových pedagogů u nás hodně.

Když se přesuneme k vaší bubenické škole – jak vypadají lekce u vás, soukromého pedagoga?
Bubenická škola je založena na metodě kreativního bubnování. Funguje naprosto čistě na individuální bázi. Je to velmi náročný systém výuky. Protože jsem sám aktivní bubeník, nikdy nemohu mít velký počet studentů, protože bych byl vůči nim nezodpovědný. Ty studenty, které mám v individuální i skupinové výuce, se vždy snažím povzbudit a probudit v nich kreativitu. Od počátku je student veden k tomu, aby tvořil. Aby byl co nejrychleji schopen aktivně hrát a tvořit svůj part. Být hudebníkem v tom širokém slova smyslu, umět vnímat a poslouchat hudbu a do ní si postavit vlastní part.

Existují ve vaší výuce nějaké stupně či kategorie?
Výuka je rozdělena do tří typů. Prvním levlem je hobby. Sem spadají lidé, kteří s hraním na bubny nemají žádné zkušenosti, ale milují jejich zvuk a je jim klidně dvacet, nebo šedesát let. Pak jsou amatéři, což jsou lidé, kteří už třeba i hrají v kapele, ale neaspirují na první ligu, chtějí jen dobře ovládat svůj nástroj. Třetím stupněm jsou profesionálové. Po úvodním pohovoru tady vždy uvažuji, jestli je nepošlu kolegům, renomovaným učitelům, kteří je připraví na hru v orchestru, ve filharmonii, kteří je zkrátka připraví na jejich kariéru, kterou mají před sebou. Snažím se je nasměrovat tím směrem, na který si já jednoduše nehraji. Pokud chce tento člověk ale být bubeníkem v rockové, metalové, bigbeatové kapele, tady jsem schopen mu poskytnout vzdělání v plné palbě.

Na jaké nástroje konkrétně učíte?
Je to pochopitelně bicí souprava, africký bubínek djembe – a to jak ve volném provedení, tak v africkém, originálním pojetí, pak je to cajon v tradičním i volném provedení, a pochopitelně konga a perkuse, jako jsou kravské zvonce, tamburíny a tak dále.

Pro Ivo Batouška jsou bubny a bicí nástroje vším. Jak sám říká, jsou pro něm prostředkem, pomocí kterého se může vyjadřovat. Rád také fotí, setkává se s lidmi a navštěvuje místa a země, s nimiž se pojí historie jeho milovaných nástrojů.

Momentálně vás vedle bubenické školy a výchovných či dalších koncertů plně zaměstnává příprava show THE RHYTHM. Jak byste ji představil?
Je to to nejlepší, co od Jumping Drums mohou lidé slyšet. Udělali jsme výběr skladeb, které jsme již hráli, plus nebudou chybět zcela nové skladby, jež vznikají speciálně pro tuto show. Olomoucký koncert bude specifický v tom, že zde poprvé bude hudební a světelná výprava řešena bez jakýchkoliv kompromisů. Tak krásná zvuková, světelná i obrazová show v Olomouci ještě nebyla. A můžu také prozradit, že tu bude vznikat materiál pro zahraniční produkci. Vzhledem k tomu, že už vím, že bude vyprodáno, protože v současnosti jsou k dispozici poslední vstupenky, atmosféra bude fantastická. Zároveň bych rád zdůraznil, že tento fakt je pro nás tak zavazující, že jsem kvůli tomu dokonce odložil svou další cestu do Japonska. Uvědomil jsem si, že příprava bude muset být ještě důkladnější a preciznější, než jsme původně plánovali. Ti lidé za své peníze musí dostat naprosté maximum a náš výkon je při odchodu musí donutit na místě doplatit další dvě stovky. (smích)

Chystáte koncert v Olomouci. Budete s touto show vystupovat i jinde?

Tentokrát jsme se soustředili na místa, kde víme, že je naše fanouškovská základna obrovská – tedy na Olomouc a na Ostravu. Navíc větší turné by nám už termínově nezapadlo do běžných koncertů, které po republice máme. Velmi se těšíme a věříme, že show přinese i velká spojení – vystoupí s námi pěvecký sbor a také host na housle. Fanoušci uslyší vše z celého širokého spektra, které Ivo Batoušek tvoří. Od té nejjemnější muzikoterapeutické hudby přes projekt Drum and Walk, který vznikl pro sportovce, až po nové pecky stavěné pro tuto show. Název je inspirován naším velkým vzorem a neskutečným umělcem – Michaelem Jacksonem. Je to náš velký zdroj inspirace. Ale aby si lidé nemysleli – když se dívají na jeho scénu, takovou my pochopitelně do Metropolu nedostaneme. (smích) Ale máte se na co těšit…