Na evropský fotbalový šampionát se čekalo v Olomouci se zvědavým očekáváním. Zvládne město návaly fandů? Budou problémy v dopravě? Zvládneme bezpečnost? Budou cizinci v našem městě, které sami často rádi kritizujeme, spokojeni? Nakonec se ukázalo, že s fanoušky problém nebude. Naopak, problém nastal, když fanoušci chyběli.

Nejatraktivnější utkání základní skupiny. Fotbalové velmoci Itálie a Anglie. Na Andrově stadionu 11,5 tisíce diváků. A atmosféra? Diváci, sedící v nejvyšších řadách severní tribuny, mohou nerušeně poslouchat pípající vlaštovky, do ticha sem tam pronikne hlasitý pokyn trenéra nebo nadávka některého fotbalisty. Co se stalo? Jen to, že naprostá většina těch jedenácti a půl tisíce diváků jsou místní, kteří nemají velký důvod freneticky podporovat hráče v bílých nebo modrých dresech. Fandové Albionu ani Squadra azzura prostě nepřijeli, buď pro ně byla Olomouc příliš studená, příliš vzdálená, a nebo si nedokázali koupit vstupenku. Jaký obrovský rozdíl představovala obě utkání, v nichž na trávník Androva stadionu nastoupili švédští fotbalisté!
Zatímco obavy o organizaci dopravy, dostatek ubytování, a podobně se ukázaly jako liché (Olomouc už přeci zažila X zápasů, při nichž byl stadion vyprodaný) a strach z řádění zahraničních chuligánů jako naprosto scestný, město si mohlo po staletích znovu vyzkoušet symbiózu s hordami Švédů. A ta byla – přinejmenším zábavná.
Hospodští i ubytovatelé ještě dnes vzdychají a smutní, že se semifinále Švédsko – Dánsko hraje v Praze, zatímco my v Olomouci budeme mít „jenom“ Němce a Portugalce. Před týdnem by tahle věta zněla neuvěřitelně, dnes se nikdo, kdo sledoval sympatické žlutomodré nájezdníky, nediví. Seveřané mají pověst chladných uzavřených lidí (kdo by neznal pochmurné severské detektivky či starší černobílé filmy), místo toho v Olomouci předvedli parádní karneval. Tančilo se, zpívalo, a přitom ani jedna restaurace či hotel nehlásí škody. Zkusme si představit tutéž situaci a tentýž počet fanoušků třeba Baníku… Vrazil by tatínek své dítě mezi partu popíjejících Baníkovců, aby si s nimi pořídil fotku? Troufnul by si redakční fotograf vlézt s drahým aparátem do hospody, plné rozparáděných sparťanských hooligans? No, a se Švédy tohle všechno v pohodě šlo.
„Byla to skvělá dovolená, stálo to za to. Na Olomouc nezapomeneme,“ konstatoval mladík se žluto-modrými vlasy v národním dresu severského týmu. Reminiscence Olomoučanů na ničivou švédskou okupaci na konci třicetileté války jsou pryč. Fotbalu zdar, švédskému zvlášť!