Hodně se o tom v poslední době mluvilo. Letecká záchranná služba začala používat brýle pro noční vidění a piloti proto mohou s vrtulníkem přistávat v terénu i v úplné tmě, což dříve nešlo. Jak to vypadá v praxi? Co všechno je díky brýlím v noci vidět? Jaké to vlastně je? Vyzkoušeli jsme si to přímo ve vrtulníku.

Vyzkoušeli jsme novinku leteckých záchranářů Foto: Jan Procházka

Je večer, sice teprve sedm, ale na Olomouc už dávno padla tma. Parkuji u heliportu v Neředíně a zvoním na zvonek. Není mi úplně nejlíp. Za chvíli totiž sednu do vrtulníku a ten se mnou odstartuje kamsi do tmy. Přestože jsem neváhal ani chvíli, zda do toho jít, ten pocit, že za malou chvíli překonám gravitaci v něčem tak titěrném, ten ve mně už pár hodin hlodal. Sice jsem už párkrát letěl i v docela malých letadlech, ale tohle bude asi jiné.

Foto: Jan Procházka Představa parádní fotoreportáže se tváří tvář podmínkám docela rozplynula. Ve vrtulníku není vůbec prostor a přes všelijaké popruhy byl člověk rád aspoň za nějaký záběr. Tohle je heliport vyfocený přes letecké brýle pro noční vidění. Foto: Jan Procházka

Uvnitř sedí doktoři, zdravotníci, pilot… A všichni jsou prostě úplně normálně v práci, vládne tu celkem pohoda, a tak se trochu uklidním. Spolu se štábem ČT, kteří sem dorazili taktéž, jdeme do hangáru, kde na plošině stojí vrtulník EC 135, se kterým za pár minut poletíme. Uvnitř je to opravdu hodně stísněné, ale nějak se tam asi nacpeme. Otvírají se vrata hangáru a pilot jen s malou krabičkou dálkového ovládání v ruce vyjíždí s plošinou na plochu. “Doufám, že ten vrtulník taky neřídí ze země,” vtipkuju, ale předchozí humor se během předletové přípravy rázem vytratil, teď už jsou všichni vážní a soustředění na svou práci. Prohlížím si ten zázrak, kvůli kterému tu vlastně dneska jsem. Brýle pro noční vidění. Vypadají jako dalekohled, jen z nich vede jakýsi drát do krabičky, v níž je zřejmě baterka. Normálně se to připíná na helmu, tu nám ale nedají, abychom si mohli dát brýle před objektivy foťáku či kamery. Zkouším to a docela to jde. Vidět je opravdu všechno. Sice trochu zeleně, ale to zřejmě ničemu nevadí. Pak už sedíme ve vrtulníku, já vzadu, kameraman vepředu. Připoutají mě k sedadlu, až se skoro nemohu pohnout, foťák mi zavazí, a navíc si uvědomuju, že jde do tuhého. Ale přece teď nevyskočí, že? Slyším, jak se nade mnou probouzí rotor, zvyšují se obrátky… Pak se ve sluchátkách ozve: “Můžem.” a za okamžik se stroj odlepí od země. Kupodivu mi je najednou docela dobře. Cítím se mnohem bezpečněji než třeba v autě. Koukám přes brýle a vidím dole ubíhající krajinu. Zvykám si na zelené světlo a opravdu chápu, proč je to tak převratná novinka. Děláme kruh kolem heliportu, pozorujeme dálnici a za chvíli sedáme do neosvětlené části přistávací plochy. Bezpečně. Prohazujeme se s kameramanem a tentokrát já sedím vedle pilota. Teprve teď se chystám fotit. S popruhem brýlí na krku, popruhem foťáku, sluchátky a pásem to ale moc nejde. Dostat objektiv mezi mou hlavu a brýle je téměř nemožné a tak výsledek vypadá dosti neutěšeně. Vyfotit něco v kabině nemožné. Bleskem bych asi způsobil havárii a palubní přístroje vydávají jen nepatrné světlo. Nevadí mi to. Letíme směrem k Hněvotínu a já chvíli zírám do tmy a vzápětí nasazuju brýle. Jsme docela nízko. Pod námi je pole. Klidně bychom tam mohli přistát, vidět je všechno. S “civily” na palubě se ale mimo určené plochy prý přistávat v noci nesmí, takže se vracíme zpět na zhasnutý heliport. Tentokrát si celé přistání užívám z prosklené kabiny a přestože je venku tma jako v pytli, přes brýle vidím úplně všechno. Už chápu, proč se tahle novinka tak vyzdvihuje.

“Létat v noci jsme samozřejmě mohli už dřív. Přistávat se ale mohlo jen na osvětlených heliportech. Nedostali jsme se až k pacientům, tak jako ve dne. Díky brýlím můžeme teď přistát přímo na místě události. To je klíčové,” vysvětluje lékař a náměstek ředitele záchranné služby Petr Šmejkal. Brýle se podle něj ještě více “hodí” na podzim a v zimě. “Stmívá se mnohem dříve, což nás už naštěstí neomezuje,” podotkl. Příprava před nočním letem je ale přece jen trochu náročnější. Na základně jsou ve dne schopni dostat vrtulník do vzduchu za dvě až tři minuty. “Při nočním letu musíme nejprve prostudovat mapu a zjistit, zda na místě, kde budeme přistávat, nejsou žádné překážky. Například dráty elektrického vedení. Trvá to o chvíli déle,” vysvětluje Šmejkal. Na bezpečnost se tu ale hledí. Za pětadvacet let provozu neměla letecká záchranka žádnou vážnější nehodu. A přitom je to práce nesmírně náročná a paradoxně díky novince, kterou jsem si právě vyzkoušel, bude ještě náročnější. Tihle lidé ale zachraňují životy a dobře to vědí. Klobouk dolů a po letecku palec hore!