Deprese podaná s citem. Na cucky v české premiéře představili rakouskou dramatickou star Gerhild Steinbuchovou. Inscenace jejího textu Kopftot důsledně uceluje poetiku souboru. Repríza se odehraje v úterý 30. listopadu v Divadle K3.

Na cucky svým způsobem navazují na předešlé Vyčištěno, inscenaci textu Sarah Kaneové v režii Anny Petrželkové. Hra Kopftot rakouské autorky Gerhild Steinbuchové se rovněž dotýká tématu lásky, nutností její potřeby ve vyprázdněných mezilidských vztazích, především se ale zaobírá deformací tradičního chodu vztahů v jádru neúplné rodiny. Obě věci velmi aktuální, Na cucky jimi jen stvrzují slova uměleckého šéfa Jana Žůrka o tom, kterak se soubor chce vyjadřovat k současným problémům, k aktuálnímu dění. Zatímco nadčasové Vyčištěno zasahuje pomíjivé a falešné city mezi mladšími generacemi, Kopftot míří k citlivému a v poslední době hojně medializovanému tématu incestu. Uvádím čtyři kapitoly, které přibližují kvality textu i inscenace samotné.

Únik: Kopftot jako "hra o pokusu uniknout". Ofélie, zneužívaná vlastním otcem, se uzavírá do vlastního svět. Vytváří si idylickou iluzi, protipól k mnohem krutější a nebezpečnější rodinné realitě. Problémy se snaží napasovat do vlastního normálu, ve vztahu s otcem hledá lásku, zemřelou matku uklidňuje, že vše je v naprostém pořádku a že jí vše odpouští, fiktivního (?) bratra bere jako společníka, protipól ke vztahu s vlastním otcem. Jak uniknout před reálnými problémy reálného světa, v němž jsou pohádkové úprky skutečně jen fikcí na dobrou noc? Ofélie si nějakým způsobem poradit musí.

Atmosférický trailer k inscenaci z dílny Jana Haluzy. Umně vybrané a načasované situace, střihově velmi úderné a dynamické, hladce souznící s hudbou Jana Plíhala. V některých momentech sice až příliš tlačí na hororovou strunu, ale to nic nemění na tom, že jde o nadprůměrnou upoutávku, v kontextu zdejší "divadelně-trailerové tvorby" jednu z nejlepších. A navíc - i ty nejlepší trailery vždy tak trochu lžou...

Jemnost/snovost: inscenace režiséra Jana Žůrka jako snový výjev, rozostřená sonda do hlavy hlavní postavy. Diváky kolíbá jemností poetiky a herectví, aby je vzápětí vyvedl z míry ve chvílích zdůraznění samotného tématu inscenovaného dramatu. Tématu incestu, který je patrný od začátku, k jeho vypíchnutí ovšem nedochází příliš často. Právě o to silnější momenty to jsou (Ofélie promlouvající se zemřelou matkou, líbání s otcem). Nelikvidují nastavený feeling, nesnaží se na sebe za každou cenu strhnout pozornost, jsou jen o špetku surovější a temnější. Zmiňovaná jemnost v herectví není mimo. Simona Vičarová je jako Ofélie navenek introvertní, velmi plachá a naivní dívka, uvnitř si však vše vynahrazuje svou odpoutanou představivostí. Persona navenek manipulovaná svým okolím, ve své hlavě ovšem pevně přesvědčená o své pravdě, o pravdivosti své iluze, o svém úniku. Obdivuhodné je, že Vičarová Ofélii velmi citlivě drží na hraně mezi dospělostí a dětinskostí, nikdy se naplno nepřikloní k té nebo druhé poloze. Podobný přístup ve ztvárnění postav podávají i ostatní herci. Ondřej Kokorský (otec), Ivan Dejmal (bratr), Tereza Richtrová (matka). Jejich postavy jsou jako pololidé, spíše snové výjevy, stíny minulosti a přítomnosti, které se Ofélii zjevují a zase rychle mizí. Iluze kontruje realitě, otazníky stále visí nad tím, co je pevně ukotvené ve skutečnosti a co se odehrává v hlavě Ofélie. Pochybnosti rostou. Nic není jednoznačné, nic tu není černé, nebo bílé.

Klaustrofobie: prostor souzní s akcí, která se v něm odehrává. Petr Jakšík a jeho minimalistická scéna stvrzující skličující tísnivost příběhu. Dlouhé šedé lino s několika funkcemi (zmizení, splynutí s prostorem, okno, dveře) a velká skříň položená na zemi dveřmi nahoru. Pohádkový prvek signifikantní pro vstupy a výstupy z iracionálního světa, ale zároveň také jakýsi hrob s uschlým listím, místo, kde můžou otec, bratr i Ofélie (která je v horní místnosti zavřená jako princezna na zámku) shnít navěky. Velmi jednoduchý a účinný prostor, v němž se díky jeho mrtvolné šedivosti dost špatně dýchá. Vyprávět by ostatně mohla postava Oféliina fiktivního kámoše, bratra, který se uprostřed té klaustrofobie dusí. Celá situace se pak hladce spojuje se začátkem představení, kdy k příchodu a velebení diváků hraje song s příznačným názvem Exit Music (For A Film) ze zásadní desky OK Computer britských Radiohead. Frontman Thom Yorke v něm s poklidnou naléhavostí vyzívá "Breath, keep breathing. Don't lose your nerve. Breath, keep breathing. I can't do this alone." Trefné.

Píseň brooklynských melancholiků The National z jejich posledního alba High Violet. Náladově i textově blízky inscenaci, Oféliině světu. Nebo světu jejího otce. Mimochodem, hudebně založená dramatička Steinbuchová je údajně fanynkou Radiohead. Poslouchá taky The National, nebo ne? To je, oč tu běží.

Píseň na více přehrání: inscenace Bezhlaví/Kopftot ani ne tak jako báseň, jako spíš píseň. Minimálně samotný dramatický text by vydal na několik písňových textů. O zvrácenosti, pozoruhodné lásce, jediné možnosti úniku. Rytmizované představení, jež má podobu celistvé, formálně čisté písně bez jakýchkoliv výrazných dramatických zvratů a odboček. S jasným počátkem a jasným závěrem. Nenajdete strhující vrcholy ani strmé propady, "jen" plynulost, přirozenou dynamičnost a dialogy, které jakoby se pohupovaly na vlnách pečlivě vyváženého rytmu. Tím jsme zpět u samotného dramatu mladé rakouské autorky Gerhild Steinbuchové, přičemž překladatelka tohoto kusu do češtiny Jitka Štávová ve svých Poznámkách k tvorbě Gerhild Steinbuchové (najdete je v programu k představení) píše: "To, že má Gerhild Steinbuchová pro rytmus až neuvěřitelný jemnocit, dosvědčuje nejen fakt, že během psaní hudbu soustavně poslouchá a podle ní jednotlivé promluvy také mnohdy rytmizuje, ale především skutečnost, že i sama Steinbuchová je velmi talentovaným hudebníkem. V osmi letech začala hrát na klavír, později přidala coby člen jedné mladé kapely hru na bicí. Jak v mnohých rozhovorech uvádí, pokouší se 'komponovat jazykem', podobně jak to spatřuje například ve hrách Elfriede Jelinekové."
Divadlu na cucky se tento fakt podařilo velmi dobře zachytit a interpretovat naživo. Nezbývá než dodat, že stejně jako opravdová kvalita dobré písně se rozkrývá na více poslechů, tak i Kopftot vyžaduje nejedno zhlédnutí. Řada motivů stále čeká na všímavé diváky i divadelní archeology.
Repríza se odehraje v úterý 30. listopadu v půl osmé v Divadle K3, další přijde ve čtvrtek 16. prosince ve stejný čas na stejném místě. Více informací na webu Divadla Konvikt.