Kouřím hodně, kouřím rád, s kuřáky jsem kamarád. Ale už nebudu. Tedy, s kouřícími kamarády kamarád být můžu (za nějaký čas), ale sám jsem se rozhodl přestat. Je to přitom docela zvláštní, protože posledních deset let jsem cigaretu po ránu, po cestě do školy/práce, před obědem, po obědě plus při dalších a dalších příležitostech považoval za skvělý nápad. Je zajímavé zamyslet se nad tím, jak se stane to, že se z Homo sapiens sapiens (člověk moudrý) v průběhu určitého času stane Homo sapiens sapiens fumigans (člověk moudrý kouřící). Podobně jako u prvního piva, olivy či kousku zrajícího sýra, první a ani ta druhá cigareta nikomu nechutná. Je zvláštní, že i tak se počáteční odpor kuřákovi-začátečníkovi podaří překonat a přeměnit ho na něco, co sám do jisté míry považuje za příjemné. Ve výsledku, bohužel, za nezbytně nutné.

Ze stovek a tisíců cigaret mi v paměti utkvěla jen málokterá, ale podobně, jako to bývá s dalšími druhy "poprvé“, první vykouřenou si pamatuji dobře. Tou dobou jsem si příliš neužíval brigádu v roli sanitáře u převozové služby FN Olomouc. Z nemocnice a z kontaktu s nemocnými jsem byl dost nervozní, měl jsem neustálé obavy, že někoho z převážených pacientů neuhlídám, někomu se něco stane, že někde zabloudíme a vůbec... No, a pak to přišlo. Ukázalo se, že takhle na sluníčku, spolu se "starejma chlapama“ umí cigareta zapříčinit nejenom příjemné motání hlavy, ale že navíc pomáhá v začleňování se do sociální skupiny (=do party), a že zkrátka ta "jinakost“ zažívaná při vdechování cigaretového kouře je věc, na kterou se člověk těší, protože se pojí s volnou chvilkou a jistotou toho, že se nic nemůže pokazit.

Letně brigádní romantika je ale dávno pryč a aktuální vnímání kouření se mi pochopitelně docela změnilo. Můj současný náhled na kouření je ten, že se onen návyk s moudrostí vylučuje. Naopak, rozhodnutí přestat kouřit je jedna z nejmoudřejších věcí, kterou pro sebe a své okolí může člověk udělat. Cigareta už dávno není zdrojem zažívání jinakosti, naopak se stala zdrojem rutinního stereotypu. Nepřipaluji si proto, abych při kouření zažíval příjemno, naopak si připálím proto, že jinak nepříjemno pociťuji. V sociálních vědách, v médiích i jinde se mluví o tom, že dnešní společnost je společností konzumu. Cigaretu považuji za příklad par excellence, který ilustruje ono bažení po spotřebě, užívání si samotného aktu konzumace věcí a času. Pytle tabáku, které jsem prohnal plícemi, pro mě nemají prakticky žádný význam. Stejně tak pro mne nemají význam ani případné vagony tabáku budoucího. Jediné, co význam má, je jít a zapálit si teď, nejhůř ve velice blízké budoucnosti. A to je špatně. V situaci, kdy u piva tahám z krabičky další "šampionku“, aniž by dohořela o popelník opřená "šampionka“ minulá, se navíc ukazuje, že už se ani nedokážu soustředit na to, co je, a místo toho se už soustředím na to, co v rámci rutiny bude.

Samozřejmě, že jsem to tak nevnímal vždy. Jak už jsem zmínil, ona taková cigaretka má totiž i několik výhod, na druhou stranu, a nebudeme si nic nalhávat, i spoustu nevýhod. Potlačování stresu, zlepšení soustředění, navazování sociálních kontaktů s druhými lidmi na základě společné záliby či výrazné podporování státního rozpočtu, jsou záležitosti, které z dlouhodobého hlediska při racionálním nazírání nemají šanci překonat nevýhody s kouřením spojené. Varování odborníků uváděná například na krabičkách cigaret asi opravdu nejsou jen planým strašením. A ne, opravdu si člověk nepomůže v případě, že namísto balení s nápisem "Kouření může způsobit bolestivou a pomalou smrt“ zvolí variantu "Kouření snižuje plodnost“ (to by tolik nevadilo v případě, že už nějaké ty děti máte) nebo model, kdy "Kouření škodí lidem ve vašem okolí“ (karma to vidí). Problém je, že tato varování se jaksi nevztahují k současnosti, ale k hypotetické budoucnosti, která je ještě daleko, a navíc nejistá. Jak bylo zmíněno, spotřeba (podpořená bažením závislosti) potřebuje spotřebovávat hned teď, varování malující temné vize budoucnosti prostě přehlížíme. Co je ale zajímavé, ona závislost je schopna potlačovat i příznaky manifestované v přítomnosti. Ranní kašel? No, nastydl jsem, asi tak před třemi roky a ono to ne a ne přejít. Zažloutlá kůže na prstech? Na barvě kůže přeci nezáleží. Zažloutlý chrup? Asi bych měl omezit kávu a čaj. Odér popelníku? Vyřeší kombinace deodorantu a žvýkačky z reklamy. Závislostí a obecně věcí, na kterých člověk závisí, se zbavujeme těžko, a to i v situaci, kdy víme, co je rozumné a co ne. Inteligence není při boji s jakýmkoliv druhem závislosti nijak zásadní výhodou.

Zkusme tedy být konkrétní ve dvou konkrétních případech. Při vdechování kouře z hořící cigarety dochází ke spalování tabáku a vzniku nějakých těch tisíců různých, ve skrze zdraví neprospěšných, chemických sloučenin. Cvičně jsem si zkusil vykouřit jednu vydrolenou cigaretu, nechal jsem zkrátka jen dutinku a filtr. Doporučuji vyzkoušet. Zní to zvláštně? Zvláštně to zní jen do doby, než si uvědomíme, že během kariéry kuřáka plícemi proženeme asi tak půl knihovny. Jednoduše spočítáno, pokud vykouřím dvacet cigaret každý den, během tří dnů u toho prodýchám i stránku papíru o formátu A4. Sice papíru poměrně tenkého, zato ale všelijak běleného a lepidlem do dutinky zalepeného. Ne, to opravdu nevypadá jako dobrý nápad.

Praktický pokus, kterým se pokusím váženého kuřáka demotivovat, jsem provedl za pomocí ne-nejmodernější techniky. Jednoduše řečeno, plicím jsem od jedné nevoňavé tyčinky ulevil a namísto mne ji vykouřil vysavač.

Dobrá tedy, svoje jsem si odkouřil, kamarády v rámci zapadnutí do party jsem si už udělal, státní rozpočet také podpořil (a nerad bych dostával něco zpátky ve formě úhrady chemoterapie) a kouřit už nechci, jak to udělat? Odpověď je velice jednoduchá. Stačí přestat. S tím se ovšem pojí otázka složitější, jak s přestáváním začít a jak to vydržet? Tady to začíná být komplikovanější. V rámci přípravy článku jsem si před pár dny řekl, že zkusím v práci nekouřit. V průběhu jsem si to musel říkat několikrát a docela intenzivně, načež jsem po rekordních 3,5 hodinách bez špetky přidaného nikotinu v krvi konstatoval, že začít nekouřit z ničeho nic je věc opravdu nepříjemná. Nepříjemnosti jsou od toho, aby se překonávaly, překonávání nepříjemnosti na druhou stranu může generovat nepříjemnosti další, a tomu bych se rád zkusil vyhnout. Na doporučení kamarádky se chystám vyzkoušet účinnost tzv. Biorezonance, metody, která slibuje značně usnadnit ono nepříjemné přestávání, a kterou nabízí například Antinikotinové centrum. Upřímně, nejsem si jist mírou účinnosti a mírou placebo efektu, ale má nedůvěra nic nezmění na čirém faktu, že před třemi měsíci silná kuřačka přestala kouřit ze dne na den a přitom bez větších obtíží.
Více o mém startu (a doufám že s odstupem času ne jen marném pokusu) zmíním v dalším článku, zatím si jdu "užít“ svou předpředpředpřed...předposlední cigaretu.