V Galerii Skácelík v Denisově ulici byla v pondělí otevřena výstava obrazů populárního šternberského malíře Libora Vojkůvky. Umělec je osobnost svébytná, v pravém slova smyslu osobitá a široko daleko známá.

O svou popularitu náležitě dbá a zahušťuje ji především tím, že svůj ustálený rukopis propůjčuje narativně bohatým příběhům na plátně. Příběhy oživuje postavami, figurkami, pohádkovými postavami, skřítky a vymyšlenými hrdiny a začleňuje je do složitého světa svých představ. U Libora Vojkůvky je všechno možné a všechno je na jeho plátnech stravitelné, ba velmi často vůči divákům nenápadně a bez podbízení vstřícné.

Výstava v Galerii Skácelík byla uspořádána na počest umělcových šedesátin – v galerii absentovaly šediny a smutek; Libor Vojkůvka, jak bývá jeho zvykem při vernisáži, promluvil. Naplnil očekávání návštěvníků, neboť opět dokázal mluvit plameně o obyčejných věcech, opět si dokázal vymýšlet neuvěřitelné zkazky a sugestivně předstírat, že tomu, co si sám vymyslí, také skálopevně věří.

Uzounká galerie se schodištěm praskaly ve švech a před galerií se tvořila fronta, v níž stáli ti, kterým se nepodařilo do „interiéru“ proniknout. Čekali však odevzdaně a chvalořečili těm, kteří ve vydýchaném vzduchu nevydrželi a prostor galerie uvolňovali. Nakonec se dostalo na všechny.

Vystavené obrazy mají půvabný – téměř pohádkový – ráz, jsou detailně vyvedené a žádná maličkost na nich není odbyta, spíše nějak zatraktivněna. Kdyby to šlo, bylo by hodně těch, kteří by do Vojkůvkových obrazů rádi a bez váhání vstoupili. Pro mnohé jsou umělcovy obrazy součástí domova, což umělci umožňuje realizovat výpravy za motivy na opačnou stranu zeměkoule. Tam či onde ale jen zobne, na svém malířském vidění toho moc nemění. Není to stálost z nouze, ale spíš věrnost sobě.

Vojkůvka má velkou perspektivu, skoro se dá říci budoucnost. Líbí se milovníkům umění ve své generaci, líbí se seniorům, ale i mladým a nejmladším. Jako pohádky s dobrým koncem. Sám se stal živou legendou.