Michal Horáček: na hotel se netěším, ale do Olomouce ano

Ta otázka musí padnout. Těšíte se, až se ubytujete Na hotelu v Olomouci? Jak tahle píseň vlastně vznikla a zazní během koncertu?
Do hotelu v Olomouci se netěším, navštívil jsem během života stovky hotelů po celém světě a jsou lepší místa, kde může člověk trávit čas. Těším se nicméně do Olomouce, jednoho z nejosobitějších a nejkrásnějších měst nejen na Moravě.
Text písně vznikl po návštěvě Olomouce někdy v roce 1991, kdy jsem ještě osobně jezdil po Československu a hledal místa pro firemní pobočky; strávil jsem dvě noci v hotelu Flora, který byl tehdy vlhký a bezútěšný, takže zvláštním způsobem inspirativní. Začal jsem ten text psát na pokoji, ale dopsal ho asi o tři roky později. Petru Hapkovi pak trvalo asi deset let, než ho zhudebnil, ale konečně k tomu došlo a já prvně angažoval pro jeho interpretaci Szidi Tobias. Od té doby s ní spolupracuji - zpívá ty šansony zcela nezaměnitelným způsobem. Tak silným, že to nikdo jiný dělat nemůže. To je i důvod, proč ta píseň v Olomouci v našem pořadu nezazní. Bude ovšem v O2 Aréně v Praze, 24.listopadu, kde s námi Szidi vystoupí v rámci koncertu "Petr Hapka žije".

Podle jakého klíče jste vybíral skladby do projektu Na cestě? Kladl jste důraz na hity, nebo zazní i nějaké méně známé písně? Jaké?
Náplň recitálu je proměnlivá. Záleží hodně na tom, který interpret bude k dispozici - nejsou-li k mání všichni tři kmenoví, vždycky zvu nějakého hosta. V Olomouci to bude skvělý herec Jan Sklenář, který vystupoval v jedné z hlavních rolí v Kudykamu, a to jak ve Státní opeře v Praze, tak v Janáčkově opeře v Brně. I jeho jsem vybral pro podzimní gala v Aréně a můžu vás ujistit, že jeho podání songu "Smích z vedlejšího pokoje" je něco mimořádného.
Hitům se nebráním, ale raději zařazuji písně, které se v rádiích nikdy nehrály, ačkoli nejsou o nic méně výmluvné než ty hity, tedy z mého pohledu.
Recitál Na cestě ovšem nezohledňuje jen historii, je i dílnou nebo laboratoří, kde živému publiku předkládáme ty písně, na kterých teprve pracujeme. V Olomouci to budou písně z profilového alba Lenky Nové, které vyjde pod názvem "Čtyřicítka" v říjnu. Mohu se jistě mýlit, ale soudím, že píseň "Poslední noc světa" má šanci zařadit se mezi to, čemu říkáte hity.

Básníci bývali v minulosti uznávanými, dnes by se řeklo, celebritami. Čím to, že o dnešních básnících se už ve většinové společnosti prakticky neví? Zajímá ještě poezie někoho? A nepřipadáte si občas jako Don Quijote?
Jestli má být Don Quijote ztělesněním snílka, který marně vyráží proti nepřemožitelným soupeřům, tak se tak rozhodně necítím. Na zájem médií a hlavně lidí si nemůžu stěžovat, naše koncerty ve velkých i malých městech bývají vyprodané, jakkoli ti, kteří si kupují vstupenky, vědí, že půjde o poezii. Básnickou sbírku jsem napsal v životě jen jednu, ale Český kalendář byl nejprodávanější sbírkou roku a teď, čtyři roky po vydání, se chystá už jeho třetí edice. Po koncertech za mnou častou přijdou ti, kteří o sobě říkají, že vyučují češtinu na středních školách; vyprávějí mi o tom, že balady Českého kalendáře používají jako součást výuky. To je mnohem větší ohlas, než jsem očekával a nebudu předstírat, že mě to netěší. Ale každé setkání s posluchači je jiné, takže i to olomoucké je otevřené. Bude-li pro posluchače inspirativní, to se teprve ukáže - a ta otevřenost, ta nejistota, to je něco tak vzrušujícího a pěkného, že se na to těším vždycky. Samozřejmě i do Olomouce.