Ano, tu frázi zná asi každý. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Jeden dokonalý příklad toho už léta prožíváme a nyní má zrovna jeden ze svých vrcholů. Přechody pro chodce.

Foto: Depositphotos.com

Na konci devadesátých let si vláda vzala za své, že chodci nejsou na přechodech dostatečně chráněni a tak jim je třeba přidat další legislativní ochranu. Zákon o provozu na pozemních komunikacích přinesl legendární a částečně mýtickou absolutní přednost chodců na přechodech. Tehdy šlo částečně o nedorozumění a mediální zkreslení, navíc i příslušné ustanovení zákona není moc povedené, poněvadž neumí striktně stanovit, kdy vlastně má onu přednost chodec a kdy naopak už do vozovky na přechod vstupovat nemá, protože jedoucí vozidlo je příliš blízko. Podstatný byl ale výsledek. Od roku 2001, kdy pravidlo začalo platit, stoupl několikanásobně počet mrtvých chodů a celkově i počet nehod na zebrách. Na původní hodnoty před zavedením ušlechtilé novinky už nehodovost a počty mrtvých nikdy neklesly. To ale není vše.  

Se zvýšením ochrany chodce časem zcela logicky přišlo i zpřísnění bezpečnostních norem přechodů. A jsme u problému, který zrovna teď pekelně zatápí lidem v Hodolanech i příslušným úředníkům na magistrátu. Co dříve stačilo, dnes nestačí. Jenže co s tím, když jsou na to za desítky let lidé zvyklí? A jak udělat například v Hodolanech, kde je šířka vozovky přes 15 metrů, uprostřed dělící ostrůvek, když je právě uprostřed téže vozovky tramvajová trať? Nijak, nejde to. Můžete využít světelnou signalizaci, tedy semafory. Když poskládáte na frekventovanou vozovku X přechodů se semafory, chodcům to uleví (kromě těch, kteří neradi čekají na zelenou), ovšem protáhne to pobyt aut, stojících na červenou, v příslušné ulici. Nic moc.  

Další problém - tempo. Pokud dostane jasný a jednoduchý návod, co a jak má a nemá být, dokáže udělat seznam nevyhovujících přechodů během pololetní praxe i student střední školy. V Olomouci je podle zjištění z let 2010 a 2011 zhruba šedesát nevyhovujících přechodů. Seznam máme, řešení ne. Jen kouzelník by dokázal přeskočit všechny kroky, tedy zajištění peněz, projektovou dokumentaci (několik měsíců), majetkoprávní jednání (komunikace mají různé vlastníky), územní řízení (zákon), výběrové řízení (zákon) a realizaci šedesáti přechodů stejně rychle jako se udělá seznam těch nevhodných. Nabízí se tedy nějaká rozumná kooperace všech zainteresovaných. Jenže když se zrovna na přechody v Hodolanech už od jara připravuje projekt, působí jejich vyfrézování v srpnu jako poněkud zbytečný puristický krok. No ano, přechody nevyhovují, ale fungují tam tak už neuvěřitelně dlouho, a nikdo z místních si nemyslí to, co tvrdí odborníci, že žádný přechod je bezpečnější než nevyhovující přechod. (Nezapomeňte, dřív vyhovující byl…) Tudíž selský rozum křičí, že změnit se to tedy musí, ale ne za každou cenu teď vymazat úplně, když je jisté, že to beztak bude za pár měsíců uvedeno do normou žádané podoby. Těch několik měsíců bez vůbec žádného přechodu se totiž z pohledu normálního člověka jeví jako dost velký hazard. Pravdu mají ti, kdo říkají, že to tak zákon vyžaduje a že město má více spěchat. Jenže nadřadit právní čistotu nad zcela evidentní potřebu lidí je přinejmenším diskutabilní.

Ale to tak bývá, když jsou na začátku dobré úmysly, které pak mají v praxi všelijaké důsledky. Jestli to nebylo lepší dřív, než se na onen ušlechtilý nápad přišlo…