Místo italského venkova česká vesnice. Místo rolníků z 18. století traktoristé se sluchátky. Velmi netradiční a svérázné provedení jedné z nejhranějších oper Nápoj lásky vzbuzuje mnoho otazníků. Olomoucké publikum však k inscenaci přistoupilo bez předsudků a představení si užívalo. Na premiéře, která proběhla v pátek 30. září, panovala příjemná atmosféra a veselá nálada.

Prostý mladík bezhlavě zamilovaný do bohaté venkovanky, která však jeho lásku neopětuje. Zázračný nápoj, který vyléčí všechny neduhy a dokáže přivolat i lásku. S těmito atributy rozehrává italský skladatel Gaetano Donizetti komickou operu s jednoduchým dějem a kopcem zábavy. Klasická opera patří i u nás k nejhranějším dílům tohoto druhu. Jenom na prknech Moravského divadla zazněla už potřetí. Nynější režisér Oldřich Kříž si však do klasického Nápoje lásky přimíchal moderní a netypické prvky.

Traktor, tank nebo sluchátka byste v klasické operní komedii z 18. století asi nečekali. Sólista Státní opery Praha Oldřich Kříž, který inscenaci nastudoval, se však rozhodl jít vlastní velmi originální cestou a veselohru přesunul do prostředí českého venkova dvacátého století. Scéna, kterou vytvořil jeho syn Jan Kříž, je inspirovaná kultovním českým filmem Vesničko má středisková. Hned na začátku inscenace vjíždí na scénu jedna z ústředních postav Nemorino na traktoru a okamžitě vyvolává u diváků salvy smíchu, které se nesou i celým představením. Rovněž kostýmy, které jsou záměrně na hranici kýče, přispívají k vytvoření dobré zábavy. A to je právě to, oč se režisér snažil. "Nechci hledat umění, chci hledat kontakt s lidmi, chci, aby na to chodili lidi a bavili se," avizoval před premiérou Oldřich Kříž. Nutno říct, že splnit tento cíl se mu povedlo.

Smích vzbuzuje nejen scéna, veselý děj a žertovné dialogy, ale i grimasy herců, samotná situace a slovní hříčky. Herci se do svých postav dokázali dobře vžít, a humornou atmosféru tak ještě umocnili komickými tanečky nebo groteskním pohybem po jevišti. Herci se však museli vypořádat nejen s komikou, ale i náročnými pěveckými úlohami. Kvůli omezenému počtu postav ve hře museli odzpívat více partů a téměř od začátku do konce představení jeviště neopustili. Všichni se ovšem svých pěveckých rolí zhostili na výbornou.

V roli pyšné cukrářky Adiny se představila Elena Gazdíková. Prostého traktoristu Nemorina ztvárnil Milan Vlček. Oba společným duetem hned ve vstupní scéně nasadili vysokou pěveckou i hereckou laťku. Role, které jejich hlasům vyhovovaly, byli oba schopni dobře technicky zvládnout, včetně působivého hereckého podání. Roli Nemorinova soka seržanta Belcora si zahrál hostující Filip Tůma. Ten rozehrál vojáka ve všech svých výstupech přesně podle donizettovského schématu a i on mnohokrát svými gagy publikum rozesmál. Zlatým hřebem představení pak byl pompézní příjezd mastičkáře Dulcamary. Toho si zahrál Jiří Přibyl. Ve skvěle padnoucím obleku, přes který měl přehozený bílý plášť a lehce zavěšen stetoskop, působil jako dokonalá autorita. A jeho duet s Nemorinem sklidil zasloužený velký potlesk. Orchestr plnil spíše doprovodnou funkci, přesto hrál pod vedením Tomáše Hanáka velmi čistě a přesně.

I přes moderní inscenaci se režisér rozhodl zachovat původní italský jazyk, což se ukázalo jako dobrá volba. Horší už to bylo s titulky. Diváci v prvních řadách si totiž museli vykroutit krk, aby si je mohli přečíst, a ti z posledních řad na ně zase neměli šanci dohlédnout. Opera se však dala pochopit i bez nich. I když se scéna výrazně lišila, děj zůstal zachován.
Pokud se rádi bavíte, pak je toto představení přesně pro vás. Názor na atypické provedení ať si každý udělá sám.