Před třemi měsíci jsem se rozhodl skoncovat s cigaretami. Přestat kouřit. Sám sebe jsem se snažil motivovat a naladit tak, aby bylo tohle rozhodnutí nevyvratitelné, nepopiratelné a jediné správné. V posledním díle seriálu NoSmoke story popíšu, jak se celá věc má teď. Slavil jsem úspěch? Držel jsem se svého předsevzetí? Uspěl jsem. Ale ne zcela. Relativizování reality s ohledem k mému původnímu cíli bude možná vypadat jako výmluva, ale považuji celý pokus za úspěšný. Kouřit jsem ale nepřestal. Ne úplně. Tím pádem možná vůbec. Jak to tedy je? A jak to bylo? A jak to (asi) bude? Čtěte dál.

Plán a přesvědčení bylo jasné: Kouření je špatné. Nekouření je správné. Na tom se nic nemění. Prvních čtrnáct dní bez tabáku proběhlo překvapivě hladce. Lví podíl, a o tom jsem přesvědčen, na tomto stavu mělo absolvování biorezonanční kúry. Tabák, potažmo nikotin, mi zkrátka ze dne na den (z hodiny na hodinu) přestal chybět. V rámci prověřování účinnosti zmíněného jsem si několikrát zkusil zapálit (tzv. půlcigáro) a nebylo to příjemné. Jak bylo řečeno v jednom z prvních článků, biorezonance není kouzlo ani zázrak. Tento fakt jsem sám akcentoval nedostatečně a přesvědčen o tom, že vlastně nic neriskuji, jsem si ono půlcigáro v následujících týdnech dopřál vícekrát. Pokaždé se stejným výsledkem, zajímavým pro mne ale svou novostí či "jinakostí" prožitku. A ano, byla to chyba. Moje rada v kontextu toho je: Jakmile dospějete do fáze, kdy kouřit přestanete... neexperimentujte. Ani třikrát, ani jednou. Je jedno, kolik času uběhlo od poslední cigarety, jak říkala doktorka Maierová v minulém rozhovoru: Člověk (fyziologicky redukováno spíše tedy mozek) si libost z cigaret pamatuje skoro napořád, bude ji tedy s povděkem kvitovat bez ohledu na uplynulou dobu abstinence. Už nejsem kuřák, nemám problém, můžu si tedy bez výčitek zapálit, říkal jsem si. Výjimečně. Kolikrát je třeba výjimečně udělat výjimku, aby se z toho stalo pravidlo? Na obranu sám před sebou (druhotně pak i na obranu před mými přáteli, stejně jako před čtenáři) říkám, že jsem si za poslední tři měsíce nekoupil krabičku cigaret a ani pytlík tabáku. Cigarety ani tabák u sebe nenosím. Chodím ale kolem trafiky a v hospodě potkávám kamarády. Ano, vymlouvat se na kamarády, to je laciné a pravdou tedy je, že si někdy v trafice koupím doutníček, a nebo nějakou tu cigaretu od někoho vyprosím. Jak to vypadá v součtu? Když jsem byl ve "formě", zvládl jsem tak 25-30 cigaret denně. Teď? Teď si neodpírám asi tak 5 ekvivalentů cigaret denně. V průměru (zase to relativizování). Mělo to tedy smysl?

Opět se odkážu na slova doktorky Maierové: Napoprvé se naprosté abstinence podaří dosáhnout jen malému procentu kuřáků. Opět to vypadá jako berlička pro ospravedlnění neúspěchu, faktem ale je, že i ono uvědomění si a vyzkoušení celého procesu přestávání je relevantním cílem. Stejně jako skutečnost, že objektivně (a tedy ne relativně) jsem výrazného snížení spotřeby dosáhl. Nekouřím doma, nekouřím před usnutím a nekouřím hned po probuzení. Dostal jsem se do už dávno minulé fáze, kdy kouřím, ne protože musím, ale protože chci. Ale v téhle fázi se vlastně nacházel každý z dnes notorických kuřáků. Kde je ten jazýček vah určující jedno, a nebo druhé? Cigarety si nekupuju, to je podle mne klíčové. A ani nechci, to je ještě klíčovější. Jak jsem dříve zmiňoval, podstatou "nekouření" je "nekouřit". Pokud člověk nemá co kouřit, tak je to o dost jednodušší. Pokud co kouřit má, a navíc dojde k následujícím úkonům:"vytáhnutí - mezi rty vložení - zapálení cigarety", tak to nekouření není. Může člověk nebýt kuřákem s cígem mezi prsty? To asi sotva. Jsem tedy kuřák. Ale příležitostný... takhle u piva... po průchodu kolem trafiky... ale jinak ne.

Ano, moje původní představa byla jiná. Nebýt možnosti vyzkoušet biorezonanci, asi by se nezměnilo vůbec nic, respektive všechny snahy o seberegulaci by zůstávaly v rovině úvah. Zkusil jsem to, snažil jsem se (ale asi málo) a teď tedy píšu s mírným zklamáním, na druhou stranu ale i s pocitem toho, že je to přece jen o dost lepší. Nekašlu při každém hlubším nádechu. Nejsem nervozní, když nemůžu každodennost ředit co půl hodinu balením cigarety. Neutrácím tolik. Nezamořuju byt. Nebolí mne tolik nohy po neustálém zdolávání tří pater naší redakce, jako fotografovi mi neuteče tolik záběrů. Zuby a ukazovák spolu s prostředníkem nemám tolik laděné do žluta. Neriskuji tolik, že někde něco podpálím. Obecně riskuji následné zdravotní komplikace asi s o 90 % menší měrou. Pořád ale zbývá oněch 10 %. Jak říkala odbornice: I jedna cigareta škodí. Mám z toho radost? Mám, ale mohlo to být i lepší, to uznávám. Z čeho mám radost větší? Několik mých kamarádů se s kouřením rozhodlo skoncovat krátce po mně. Jeden si vedl obzvláště skvěle, ačkoliv teď na variantu: "Kouřím jen, protože chci a jen někdy a jen doutníček" také přistoupil (vypadalo to s tebou nadějněji Paxíku ).

Co tedy dál? Ideálně samozřejmě přestat úplně. Dále pak se každé ráno studenou sprchou sprchovat, ujít denně pěšky alespoň pět kilometrů a na všechny kolem se jen usmívat. Co však dál reálně? Nenavyšovat současný stav a snad se i dalším pokusem dopracovat k dalším 5 % abstinence. To bude už ale jen můj osobní příběh. Ten, který jsem vám v minulých článcích vyprávěl, nedopadl (úplně) šťastně. Pokud vás někdy někde potkám, možná že si s vámi budu chtít jednu dát. Nedávejte mi ji. A ideálně ani sobě.