Herec, režisér, dramatik i pedagog. Všechny tyto role zastává pětadvacetiletý člen olomoucké činohry Roman Vencl. Kromě stálého angažmá v Moravském divadle Olomouc navíc společně s herečkou Michaelou Doleželovou řídí zájezdové divadlo Do Houslí a učí na zlínské vyšší odborné škole. Jak se dají všechny tyto profese skloubit a co je na nich nejtěžší?

Divadlo Do Houslí vzniklo oficiálně roku 2007, kdy jeho zakládající členové studovali na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Již předtím však spolu tvořili a vymýšleli hry. Divadlo společně řídí Roman Vencl a Michaela Doleželová. Společně píší texty, režírují i hrají. Na svém kontě mají čtyři společné hry, navíc každý napsal ještě dvě sám.

Co tvoří repertoár divadla Do Houslí a na jakou cílovou skupinu se zaměřuje?
Děláme výhradně autorská představení. Snažíme se, aby všechny projekty byly ryze v našich rukou a to od prvního nápadu přes napsání textu až po konečný výsledek. Je to pro nás jednodušší jak organizačně, tak například i z hlediska autorských práv. Jsme zájezdové divadlo, a tak hrajeme v různě velkých prostorech pro různou skladbu publika, proto se snažíme zaměřit svá představení na co nejširší okruh lidí a udělat je co nejvariabilnější, aby se daly hrát v jakémkoli prostoru. Zaměřujeme se výhradně na komedie, protože těch dobrých není nikdy dost a navíc nás jejich tvorba baví nejvíce. Temných, ponurých věcí máme dost v našich kmenových divadlech.

Komedie píšete společně s Michaelou Doleželovou několik dní v kuse. Jaký máte styl práce? Píšete hru společně?
Ano, píšeme je dohromady s tím, že se akorát střídáme u klávesnice počítače. Jeden vždy píše a druhý "odpočívá". Bavíme se spolu co použít, co ne a zkoušíme si dialogy. Protože jsme oba herci, máme tendenci si je i zahrát a zjistit, jestli to funguje. Jsme hrdí na to, že s odstupem času ani nepoznáme, který z nás je autorem zrovna toho určitého úseku. Občas se stane, že vymyslíme nějaký vtip, který se nám líbí, a nechceme o něj přijít, takže pak musíme dialog nasměrovat tak, aby se tam dal použít. Důležité je, aby to nebylo úplně evidentní a tak zvaně to "nešustilo papírem". Hry píšeme většinou na jeden zátah. Na napsání hry si necháváme většinou týden, na nazkoušení také týden až deset dní a pak je světová premiéra.

Kde berete náměty pro vaše hry?
Nejtěžší je pro nás vymyslet příběh, tedy o čem to bude. Když překonáme tuto fázi a dostaneme se k psaní dialogů, tak už je to pro nás zábava, kterou si užíváme. Málokdy se nasmějeme tak jako při psaní her. Ale vymyslet zápletku není jednoduché. Navíc se snažíme diváka překvapovat, zaskočit ho něčím, co by nečekal. Zkrátka se chceme vyvarovat tomu, aby bylo po prvních deseti minutách jasné, jak to celé dopadne. Vždy vycházíme z toho, pro kolik lidí hru píšeme, a snažíme se určit si žánr a styl. Potom se bavíme o situacích, do kterých by se postavy mohly dostat a které by byly zajímavé a zábavné. Inspiraci hledáme třeba v knihách nebo filmech, zkrátka z běžných zdrojů. Pokud máme pocit, že příběh není úplně nosný, snažíme se hru ozvláštnit a zpracovat nějakým netradičním způsobem. Hlavní a jedinou podstatnou roli pak nehraje pouze příběh, ale i to jakým způsobem je vyprávěn.

Na co se mohou diváci těšit příští sezonu?
S Míšou teď pracujeme na naší páté společné hře, která je v současnosti rozepsaná (jsme v půlce). Je to komedie na zakázku pro divadlo Kalich v Praze, ve které bude hrát Pavel Zedníček a Jana Paulová. Oslovilo nás také Štúdio L+S (Lasica-Satinský), abychom napsali komedii, ve které by hrály dvě přední slovenské herečky, Zdena Studénková a Kamila Magálová. To je ale zatím v jednání, a zda k tomu opravdu dojde, se ještě neví. Takováto vyjednávání jsou běhy na maratónské trati. A o prázdninách bychom měli udělat ještě další hru pro sebe a naše divadlo, abychom příští rok měli co hrát.

Jaký jste s divadlem Do Houslí zažili největší úspěch?
Třikrát jsme se dostali na Grand Festival Smíchu do Pardubic. To je pro nás největší profesní ocenění. Zde se totiž uvádí ty nejpodařenější komedie, které vzniknou v rámci celé republiky za uplynulou sezonu. Dostali jsme se tak do společnosti takových divadel jako je Sklep, pražské Divadlo Ungelt, Švandovo divadlo nebo Fidlovačka. Velkým oceněním je pro nás i to, že jsme dostali možnost uvést a režírovat svou hru Když se zhasne v Moravském divadle.

Jak vznikl název divadlo Do Houslí?
Neoficiální a pravdivá verze zní, že název vznikl na základě večírku, na kterém byl dostatek alkoholu. Oficiální verze se opírá o fakt, že do divadla chodíme jako do houslí. Je to naše volnočasová aktivita a scházíme se tehdy, až když máme volno v našem zaměstnání, což je velmi sporadické a nahodilé. Navíc se nám líbila možnost říkat divákům: "Choďte s námi Do Houslí…"

Pocházíte z Pardubic. Herectví jste studovat na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Co Vás přivedlo do Olomouce?
Když jsem byl ve čtvrťáku na JAMU, byl v Olomouci uměleckým šéfem činohry Roman Grossmann, který byl také jedním z mých pedagogů. Oslovil tehdy mě a ještě dva moje spolužáky, jestli bychom tady nechtěli hrát. My jsme souhlasili a v posledním ročníku jsme tady už zkoušeli dvě hry. V Moravském divadle jsem tedy už třetí rok. Bydlím sice v Brně, ale do Olomouce dojíždím.

Jak jste se dostal k herectví? Toužil jste být hercem už od dětství?
Ne, to v žádném případě. Vlastně mě přemluvila Míša (Michaela Doleželová), která už na JAMU studovala. Já jsem tehdy žádné herecké ambice neměl. Řekl jsem si ale, že to zkusím, a požádal jsem Petru Janečkovou z Východočeského divadla v Pardubicích, aby mě na přijímačky připravila. Až tehdy jsem zjistil, co práce herce znamená. Trochu mě to vyděsilo, ale na druhou stranu mi to připadalo i velice zajímavé a lákavé. Prošel jsem přes první i druhé kolo a rozhodl se, že tedy nastoupím a uvidím, jestli zůstanu. Ostatní přihlášky jsem měl na biologii a humanitní obory.

Máte svoji nejoblíbenější roli? A co byste si rád někdy zahrál?
Nejraději mám asi roli, kterou jsem si napsal sám pro sebe. Je to role Artura z inscenace Když se zhasne. To jsem byl sám sobě režisérem, což je příjemné, protože jsem na sebe vždycky moc hodný. Co se týká vysněné role, shodujeme se s Míšou - chtěli bychom hrát hlavní role v muzikálu Šumař na střeše, ale dobře víme, že to se nám nikdy nepodaří, protože naše pěvecké kvality dosahují úrovně, která není vhodná ani pro skandování při sportovních kláních. Hodně se mi líbí také Jesus Christ Superstar, kterého jsem viděl kdysi ve Spirále. Zamiloval jsem se do Jidáše v podání Dana Bárty. Ale na tuhle roli si musím ještě nějaký čas počkat. Na účinkování v rockové opeře mám ještě málo natrénováno.

Co je pro vás jako herce nejtěžší?
Jednoznačně právě ten zpěv. Na JAMU jsme ho sice měli, ale naučit se to nedá. Všichni moji spolužáci zpívali lépe než já. Nejhorší pro mě byly zkoušky, tak zvané předváděčky, když jsme museli zpívat před celou školou. To byl pro mě nepředstavitelný stres. Měli jsme hodnou vyučující, paní Stanislavu Pergolovou. Ta si samozřejmě nechtěla udělat ostudu a nutila nás chodit na zpěv místo dvou hodin tři až čtyři hodiny týdně. Na škole jsem tak odzpíval více hodin než ti, co studují muzikálové herectví, ale vůbec k ničemu to nebylo. Jsem schopný poznat, když zpívám falešně, ale bohužel s tím nedovedu nic udělat. V té spojitosti mohu říct, že největší utrpení je pro mě představení Limonádový Joe tady v Moravském divadle, kde zpívám s kolegy jednu písničku. Těch třicet vteřin, co trvá moje sloka, to jsou nejhorší chvíle mého života. Navíc tam zpívám s kolegy z opery (Jakub Kettner nebo Jakub Rousek), takže ještě více vynikne moje neumětelství. Nenávidím tohle představení - je to pro mě opravdu peklo na zemi.

Hrajete v Moravském divadle, vymýšlíte hry pro divadlo Do Houslí a jezdíte s ním po celé republice. Navíc vyučujete na zlínské vyšší odborné škole. Máte vůbec čas relaxovat? A jak si odpočinete?
Volný čas trávím většinou aktivně, pouze když nemám náladu, tak ležím u televize třeba celý den. Jinak mě ale dost zaměstnává divadlo Do Houslí. Sami si totiž vyřizujeme administrativu a věci s tím spojené, což nějaký čas zabere. I přes prázdniny, kdy máme měsíc a půl volna, nám to nedá a věnujeme se svému divadlu. Lidé o nás říkají, že jsme workoholici, ale já si to nemyslím (to asi říkají všichni workoholici). Tím, že jsme zájezdové divadlo, strávíme hodně času na cestách. Pro nás jsou zájezdy víceméně odpočinkovou aktivitou, jsme rádi, že můžeme dělat něco jiného a vydat se na jiná místa. Bereme to vlastně jako koníček. Kdyby nás to nebavilo, tak to neděláme.