Neuvěřitelných padesát let slaví letos skupina Olympic. Že ani půlstoletí není důvod pro odchod do důchodu, dokázala kapela včera i v olomoucké sportovní hale. Tou zněly nejen notoricky známé hity, ale také řada méně známých skladeb; to vše okořeněno doprovodem symfonického orchestru.

Padesátka v životě člověka bývá právem označována jako milník. Aby se jí dožila hudební skupina není příliš obvyklé už jen proto, že historie rock'n'rollu se píše jen o pár let déle a těch, kteří jsou u toho téměř "od začátku", není mnoho. A těch, kteří i v padesáté sezoně dokáží nabídnout něco jiného než jen ohlížení, je jako šafránu. Návštěvníci včerejšího narozeninového koncertu v olomoucké sportovní hale ví o čem je řeč.

Když Olympic slavil čtyřicátiny, uspořádala kapela několik velkolepých koncertů. Kromě základní čtveřice stáli v pozadí najatí doprovodní kytaristé, druhý bubeník, na pódiu se střídal host za hostem, z velkoleé scény vystřelovaly ohňostroje... Padesátku kapela oslavila úplně jinak. Jakoby chtěla říct: hlavní je muzika a to je co chceme. Hrát, dokud nepadneme. Na turné s sebou Olympic pozval "jen" symfonický orchestr. Žádné zdvojování kytar, vlnící se sboristky ani dojatí gratulanté. Jen bubny, klávesy, basa a kytara za občasného vynikajícího doprovodu orchestru, který díky důmyslným aranžím muziku "nakopával"; rozhodně nebrzdil ani nebudil unplugged dojem.

Playlist odstartoval novinkou My už jiný nebudem, jakýmsi padesátiletým vyznáním a slibem, že dneškem to rozhodně ještě nekončí. Pak už následovaly skladby, které nemohou chybět na žádném koncertě, zvlášť Vlak co nikde nestaví v tomto kontextu působil až přáznačně. Kapela poprvé překvapila skladbou Blíženci, zazněla i neprávěm pozapomenutá píseň Vůně benzínu. A nemohly chybět ani Bon Soir Mademoiselle Paris, Snad jsem to zavinil já, Želva nebo Proč zrovna ty. Podobně příznačně jako nikde nestavící vlak působila i skladba Jako zamlada. Jedním z vrcholů koncertu se pak stala hardrocková Když ti svítí zelená, které orchestr dodal naprosto netušenou dimenzi. Následovaly klasiky Okno mé lásky, Osmý den, Dávno... A vzpomínalo se. Píseň Jednou byla věnovaná vzpomínce na zemřelé členy kapely. K Mikimu Volkovi, Miroslavu Berkovi a Petru Hejdukovi od posledního výročí přibyl Jan Antonín Pacák. A celý koncert se ve vzduchu, ač nevyřčeno,vznášelo ještě jedno jméno: textař Pavel Vrba, autor většiny lyrické části olympického repertoáru.

Kapela nic neošidila. I zvuk byl v příšerném prostředí univerzitní tělocvičny velmi slušný. Pořadatelé ale trochu pokazili prostředí rozdělením sálu na jakousi VIP studenou sedící zónu přímo pod pódiem. Jakoby usoudili, že když padesát slaví kapela, publikum bude už nad hrobem. Spletli se a atmosféře koncertu to uškodilo. Pod pódiem má být les rukou. Ne sponzoři. Petr Janda tento studený kotel rozbil až v závěru, kdy pozval stojící diváky dopředu. A pak jim naservíroval opravdový vrchol: skladbu Slzy tvý mámy, hlavně díky orchestru mrazící až do morku kostí.

Olympic rozhodně nepatří do starého železa. Svou padesátku oslavil poctivým bigbítem bez zbytečných pozlátek a už pomalu spřádá další plány. Jiný už nebude, a zaplaťpámbů za to. Ale překvapit má stále čím.