Exkluzivní divadelní večírek skončil, Olomouc oddechuje. Poslední týden scéně dominovaly především činoherní vrcholy, náporem emocí i vizuálně vytříbenou podívanou diváky atakoval Špinarův Vojcek, Pitínského Cikáni i Mikuláškova Divoká kachna.

V pořadí již čtrnáctá Flora je minulostí, organizátorům se do Olomouce podařilo dovést opět ty největší špičky současného divadla. Uchvátili favorité ze všech sekcí, diváci si na své klenoty přišli jak v Nové klasice, tak v Novém divadle či Novém tanci. Top počiny současné české činohry, energické mladistvé experimenty, fascinující taneční vystoupení. Přes nepřízeň počasí si svoje výrazné postavení vydobyl i off-program, zejména šmrncovní koncerty českých formací Midi Lidi a Kazety.
V posledním týdnu na sebe pozornost strhával režisér J. A. Pitínský se svou těžkou a těžce stylizovanou adaptací Máchových Cikánů a pozadu nezůstal samozřejmě ani Jan Mikulášek, který na jeviště Moravského divadla dopravil svou interpretaci Divoké kachny. Obě inscenace mají v podstatě dost společného. Křečovitě zkroucenou realitu, destrukci skutečnosti, šklebící se grotesknost přecházející téměř až v rozjívený horor, hutnou nálož nadhledu a vyhrocené a expresivní herectví v podání úchvatných souborů. Na jedné straně ansámbl z ostravského Divadla Petra Bezruče, na té druhé ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Šlape jim to, jiskří to mezi nimi, režiséři je vůbec nešetří, nejspíš i díky tomu působí jako bravurně sehrané týmy, které hladce a elegantně zvládají svoje náročné party, z nichž by se ostatní rozsypali. Potlesk zaslouženě dlouhý, v následujícím textu se ale mrkneme na zoubek jiným kusům. O místo se hlásí fenomén Vojcek.

Vojcek_trailer

Ještě před nájezdem na Moravské divadlo, kde se schylovalo k poslednímu uvedení Vojcka z Divadla na Vinohradech, se diváci uchylují do útrob Divadla K3. Soubor Divadla na cucky rozjíždí sugestivní divadelní trailer s názvem Vojcek_koncept. Jakási upoutávka k úplné inscenaci dramatického fragmentu Georga Büchnera, která bude mít premiéru v divadelním šapitó ve finále stávající sezony, tedy na konci června. Program diváka vyzývá k nahlédnutí do "kuchyně", kde může sledovat představení ve stádiu jeho vzniku. Soubor zpočátku klame tělem. Herci i režisér Ján Mikuš sedí u stolu, rozjíždí se regulérní tiskovka. Nebo spíše parodie na tiskové konference, případně besedy. Osvěžující záležitost zejména pro novináře. Každý je režisérem, každý se důležitě ujímá slova, každý má potřebu říct něco moudrého a životně důležitého. Bláznivá tiskovka dostává grády, nakonec je razantně utnuta hromadnou zpomalenou (!) bitkou mezi všemi účastníky. Parodie krátce poté konečně přechází k oné upoutávce. Mikuš a spol. představují abstraktní jevištní tvar, který působí jako halucinogenní výlet s elektronickou agresí jako soundtrackem. Na plátně se míhají obrazy, bordelická hudba ohlušuje, Dominika Šindelková coby Vojckova žena leze na zemi a silou před sebou tlačí reproduktor, z něhož vychází dětský pláč. Happening trvá necelou půlhodinu, ve vzduchu ihned po skončení poletují otazníky. Ponese se výsledná inscenace v podobně radikálním stylu? Soubor má prozatím nakročeno k zajímavé osobité interpretaci. Uvidíme na závěr června.

Z dobrého divadla na dobrý koncert. V rámci Divadelní Flory se představili elektroničtí Midi Lidi, naposledy ověnčení Českým lvem za hudbu ke stylovému snímku Protektor režiséra Marka Najbrta. Půvabně éterická hudba a zábavně hravý koncert s dominantní pozitivní atmosférou, co dokázala rozpohybovat i přes otravný déšť.

Absolutní inscenace

Sedm hodin večer. Dav se sune do Moravského divadla, kde každou chvílí začne Vojcek ověnčený Cenou Alfréda Radoka jako nejlepší inscenace roku 2009. Daniel Špinar umí. Jeho Vojcek je silné kafe, co chutná do posledního loku. Z fragmentu činí znamenité existenciální drama, nepáře se s vnitřně rozpadajícím se antihrdinou ani s diváky. Je obdivuhodné, na jak velkém prostoru dokáže rozbouřit obrovské emoce. Ženou se na vás ze všech stran, vrážejí do vás, zkoušejí vás zlomit. A nejspíše se jim to daří. Scénu tvoří jeden ohromný billboard s dominující rozjařenou ženou, vpředu je pak už jen temnota a prázdno. Scénograf Henrich Boráros dodává celé tragedií ponurý groteskní ráz, žena z billboardu v průběhu představení čím dál víc působí jako šklebící se monstrum vysmívající se ústřednímu ztroskotanci. Špinar jednou prostor vyprazdňuje, jednu či dvě postavy nechává sevřít chladnou temnotou okolo, podruhé ho zase zaplňuje hlučným mnohočlenným souborem. Nebojí se velkých davových scén, jež přes veškerý chaos nepostrádají pevný vnitřní řád. Jednou maluje monumentální scény naplněné velkolepostí a patosem, podruhé zase výjevy, u nichž rozmáchlost střídá důsledná syrovost. Symboličnost vyměňuje za doslovný naturalismus, nevyhýbá se razantnímu fyzickému násilí, na jevišti probíhá surový sex, divácké řady nadzvedává krev prýštící s proříznutého hrdla. A přitom takové momenty nejsou prvoplánové, Špinar jimi jen úspěšně doplňuje nepříjemnou tísnivost příběhu, s přehledem buduje atmosféru absolutně nevyhnutelného tragického konce. Ještě, že se u toho může opřít o excelentní herecké výkony (Pavel Baťek jako Vojcek, Lucie Štěpánková jako Marie), které skrze mimořádné nasazení vytváří naléhavost doznívající ještě dlouhou dobu po skončení představení. Neskutečná škoda, že takový kus se tady na Floře dočkal svého úplně posledního uvedení (derniéra na domácí scéně proběhla nedávno). Důrazná proměna diváckého osazenstva Divadla na Vinohradech neproběhla zcela úspěšně, klasické konzervativní publikum Špinarův nátlak neustálo. Za pokus to rozhodně stálo, otázkou je, zda se k něčemu podobnému odváží v budoucnu třeba i zdejší Moravské divadlo. Říká se, že naděje umírá poslední.