“Co byste chtěli, v Olomouci…” touto větou hodnotil jeden z návštěvníků dnešní “rekonstrukci tankové bitvy”, jeden z vrcholů oslav konce druhé světové války v Olomouci. Uvědomil jsem si, že těmi slovy smutně charakterizoval nejen onu nepříliš vydařenou podívanou, ale že by se dala použít na celý ten seriál, kterým se město chlubí, přičemž samo vlastně pořádá jen kladení věnců.

Psal jsem mnohokrát s hrdostí, že v Olomouci to konečně začíná žít. Pořád to platí, ale pomalu se začínám bát, abych nemusel při téhle větě začít používat minulý čas. Měli jsme v nedávné době dvě velká výročí: nejprve devadesát let od vzniku Československa a později čtvrtstoletí od Sametové revoluce. Město se oslav chopilo s nebývalou elegancí a předvedlo akce opravdu moderního střihu. Nebylo v tom přitom žádné megalomanství, jen to mělo úroveň, švih a hlavně nápad. Byl jsem proto hodně zvědav, jak si radnice a potažmo i kraj poradí s letošní sedmdesátkou od konce války. Zejména od kraje jsem si sliboval hodně: člověk by čekal, že alespoň rudá část rady si vychutná pohledy na pěticípé hvězdy, srpy a kladiva, když se teď pár dnů v rámci historie mohou oprášit a znovu nablýskat. A že se plácne přes kapsu, zaplatí si nějakou šikovnou agenturu a ta nám sem přiveze nejmíň dva vlaky plné rudoarmějců, na nebi se budou prohánět šturmoviky a městem budou prchat vyděšení esesmani. Ale zklamali soudruzi i všichni ostatní.

“Olomouc čekají velkolepé oslavy 70. výročí konce 2. světové války,” hlásal titulek na webu města. Zajímalo by mě, co tím bylo myšleno. Po dnešní bitvě už to možná ani vědět nechci. Více než hodinové zpoždění se dá prominout. Přišlo opravdu hodně lidí a dostat je všechny na místo nebylo zrovna snadné. Kašlu i na to, že místo válečných letounů létaly nad bojištěm přemalované Trenéry, jaké jsou k vidění na každém letišti. Piloti předváděli efektní podívanou a holt nemáme na to, abychom si sem pozvali ruské Jaky. Co ale pořadatelé naprosto nezvládli, byla volba místa. Čekal bych, že podobné ukázky se budou odehrávat na přehledném místě, kde lidé mají šanci něco vidět. Ne za stromy, v lesíku a pak ještě kdesi v dálce na silnici. Čekal bych, že pořadatelé v oranžových vestách nebudou pobíhat mezi “bojujícími” vojáky. Že se hrdinní osvoboditelé nebudou plížit mezi zaparkovanými koly návštěvníků. A že do výstřelů nebude pro zvýšení autenticity mluvit moderátor a hrát hudba… Tyhle hlouposti se daly vychytat předem a na jinak pěkné a bohulibé akci zanechaly hořkou pachuť. Tihle kluci, kteří to dělají jako koníčka, se ale snažili udělat něco pro lidi a za to jim budiž provolána čest. Město a kraj si zřejmě zamnulo ruce a řeklo si: paráda, pošleme jim pár korun a bojování máme vyřešené. Na náměstí už pak uděláme jen nějaké defilé, poklademe si věnečky a je to za námi. Že by se dala udělat velká oslava na náměstí? Bitva v ulicích? Něco, na co by se pak roky vzpomínalo? Ale jděte, jaképak velké oslavy, vždyť my nejsme nějaká Ostrava! (Co na tom, že ti kluci, co po sobě dneska stříleli u fortu na Nové ulici by takovou pouliční bitvu s barikádami a odstřelovači na střechách asi vybojovali s obrovskou chutí a nejspíš by to zase tolik nestálo…Chtělo by to jen šikovněji zorganizovat.) No nic, budeme mít aspoň velký koncert na náměstí. Ten je sice nasmlouvaný na pár let dopředu válka neválka,a tahle ušetřená koalice by ho nejspíš jinak zrušila jako tolik dalších akcí, s nimiž je spjato minulé vedení, ale budiž, letos se to hodí, přilepit ho k oslavám. (A že na něm zpívá Ital? To prý nevadí, tvrdí primátor, je to takové pěkné gesto.) OK. Zatímco se všude píše a barvitě líčí, jak se jinde slaví, pochybuji, že letos o Olomouci padne zmínka dál než ve Velké Bystřici. A že si lidé budou po čase pamatovat něco víc, než že se museli trmácet kamsi na kopec uprostřed polí, aby tam pak půl druhé hodiny čekali a pak nic neviděli. S tímhle přístupem se přízvisko “zaprděná” Olomouci vrátí brzo. Nebo vrátí…. spíš se ho nezbaví.