Je to známá poučka. Když se na něco moc těšíte, dost často pak přijde zklamání. A Moravské divadlo se na Višňový sad těšilo opravdu hodně a díky mediální masáži byli napnutí i jeho diváci. Jenomže zdolat tento vrchol dá zabrat i zkušenému horolezci a když pak konečně stojíte na špici, je tu mlha a modrou oblohu zahlédnete jen na pár okamžiků. Ale v tu chvíli je to krása.

Michael Tarant dal olomouckým divákům zakusit nevídané věci. Na scéně, zlými jazyky označované za provinční, rozehrál eposy, kterými by se pyšnila mnohem slavnější divadla. Mistrovsky utkal Markétu Lazarovou; z vláčného vypravování udělal dechberoucí drama, se Stavitelem Sollnessem o rok později vystavěl mrazivý chrám plný citu i tragédie... A čekalo se, že do třetice ochutnáme sladkou úrodu Višňového sadu. Jenže višně bývají kyselé a tyhle možná někdo natrhal i nedozrálé.

Přestože se křičí, pláče dojetím a bouchá pěstí do stolu, začne to pomalu a jak odtikávají další a další minuty, nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo šlápnout na plyn. Čechovův sad je konverzační. Nikdo od něj nečeká výbuchy, šermířské šarvátky, plápolající ohně a herce pateticky zmírající s krvavou růží na hrudi. Ale tady se prostě mluví a mluví... Tak nějak se vybavuje evergreen většiny starších (či takzvaně klasických) inscenací. "Je to nádherný text, ale musíme si uvědomit, že vznikal v době, kdy byli diváci zvyklí sedět v divadle mnoho hodin. Pro dnešního diváka se musí hodně škrtat, ale pokud se to udělá citlivě, ten materiál je tak kvalitní, že to unese," říkají režiséři na tiskových konferencích před premiérou. Michael Tarant to ale neřekl. A na hře je to znát. Všechno je skvělé. Scéna úchvatná, hudba Vladimíra Franze strhující, kostýmy nádherné a světla to celé korunují. Jen střihač, jako by se odmítl rozloučit s kilometry natočeného materiálu a nůžky s lepidlem používal jen minimálně. A ono to trvá přes tři hodiny.
Hlavně první půlka je opravdu zdlouhavá. Nestane se skoro nic, ale s ubíhajícím časem v publiku stále více problikávají mobily, na kterých diváci kontrolují, kolik že už to vlastně je hodin...

Druhá část pak dostane větší dramatičnost a zdá se, že tu konečně spějeme k tomu, co na Tarantovi milujeme: k velkému finále, kdy se všechno rozboří, kdy se ten prohnilý svět rozsype a zůstane mrazení v zádech, se kterým divák odcházel po Lazarové i Staviteli. A skutečně to přichází, dům se boří, višně se kácejí (ta scéna je prostě skvělá, není potřeba vysázet tu stromy a přesto je máte před sebou), životy se rozcházejí na osudové křižovatce... Jenže místo aby se každý vydal svým směrem, zatáhla se opona a přišla děkovačka, se tu ještě dalších dvacet minut mluví a mluví. Silné příběhy by ale neměly končit fade outem...
Přitom herci většinou fungují výborně. A to kupodivu hlavně ti domácí. Jana Paulová, na níž divadlo tak trochu postavilo reklamní kampaň (což je pochopitelné) Raněvskou zdaleka nehraje tak dobře, jak by se, řečeno žargonem provinčním, od herečky z Prahy očekávalo. Někdy je zbytečně teatrální, rozhazuje rukama a přehrává, ale tohle není komedie Zdeňka Trošky, chce se vám křičet. Ale vzápětí je výborná a všechno jí odpustíte. Hlavně v dialozích s Jaroslavem Krejčím. Ti dva si vyloženě sedli. On dokáže být užvaněný tak přesvědčivě, že ho divák po pár minutách (neoprávněně) nenávidí, ona (coby jeho divadelní sestra) zmateřští a zněžní a najednou si říkáte, že ti dva jsou opravdu jako bláznivý bratr a starší rozumná sestra.

Excelují ale dvě postavy, na první pohled méně významné. Komoří Firs v podání Václava Bahníka je hvězdou představení. Zpočátku roztomile popletený stařík je s blížícím se finále přesně tím posledním zrnkem písku v přesýpacích hodinách starého věku. Kdyby se chtěli tvůrci pustit do experimentu, klidně mohli celý sad vystavět jen okolo něj. A druhým světlým bodem je Simeonov-Piščik v podání Jiřího Nebenführa. Pořád je to vlastně strašlivě vážné, pořád se mluví a on je prakticky jediný, kdo do atmosféry prachu zvolna pokrývajícího nábytek i strnulé postavy vnáší zemitý humor. Je ale škoda, že jen po švejkovsku a s lahví v ruce.

Do svých rolí ale působivě vrostli i další. Tereza Richtrová coby trochu zapšklá stará panna, která ale touží po lásce a v těch málo chvílích, kdy jí to autor umožní, doslova rozkvete. Roman Vencl je zase takovým tím hodným grázlem. I když stojí v ruce s pomyslnou sekerou, věříte mu, že tenhle chlapík Lopachin má přece jen nějaké svědomí. A potom Petr Kubes v roli studenta Trofimova. Když stojí v dialogu proti Paulové, najednou máte pocit, že se musí hodně brzdit, aby ji nepřerostl a nezastínil. A to se mu moc nedaří. Je civilní, prostě reálně prožívá osud své role. A v tom je jeho síla.

Ve Višňovém sadu v Moravském divadle neroste žádný plevel. Michael Tarant i všichni ostatní na něm odvedli obrovský kus práce, který je znát. Kdyby se psal rok 1904, zřejmě by se tleskalo ve stoje, odvážnější diváci by křičeli bravo a herečky by si odnášely obří pugety. O 109 let později je ale k vyprávění stejného příběhu potřeba podstatně rychlejšího střihu. Jinak se z vrcholu sezony stává představení jen pro fajnšmekry. Ale ti smeknou.