Zahajovací koncert 23. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby se nesl ve znamení velkého očekávání, radostného napětí a také velké výzvy. Vždyť šlo o uvedení velkolepého díla J. S. Bacha, Mše h moll. Je to dílo zásadní v hudební a kulturní historii, podvědomí o něm je zakořeněno snad ve všech kulturně vzdělaných lidech. Interpretace se ujal český renomovaný soubor barokní hudby Musica Florea, který má za sebou několik let zkušeností, praxe, ocenění. Úvodní koncert významně lákal na dílo samotné, tak na dokonalou interpretaci již známého souboru.

Nechci vnášet příliš mnoho emocí do hodnocení koncertu, ale byly smíšené. Jak z úvodního odstavce vyplývá, nadšení a očekávání bylo veliké, ale celý průběh koncertu jsem stále čekala, kdy to konečně přijde. Stále jsem postrádala ono nadšení především ze stran některých účinkujících. Dirigent Marek Štryncl před vystoupením vysvětlil zvukovou zvláštnost komorního orchestru, na místo barokních clarin zvolil, dle dobové praxe, jemnější odstín klasicistních klarinetů a ve výsledku to bylo skutečně nápadité řešení. Zvukově se celý ansámbl společně se zpěváky nesl dobře tak do 1. poloviny kostela sv. Michala. Pak kostelní prostor nedovolil dobře vyznít barokní polyfonii a zvukové srozumitelnosti. Čili se nabízí dvě otázky, zda nezvolit jiné (větší) obsazení orchestru nebo jiný (komornější) prostor.

Mše byla rozdělena do čtyř částí. V první (Kyrie) se prostřídaly sólové části a sborové (takto pak i dále v průběhu celé mše). Zvláště vynikl duet sopranistek Stanislavy Mihalcové a Ireny Troupové. Obě podaly nesmírně krásný projev. Suverénní a obzvlášť zvonivý hlas Mihalcové příjemně zněl a korunoval během celého vystoupení. V druhé části (Gloria) opět vynikla sopranistka Mihalcová a první housle s přednesem části Laudamus te. V jiné části Quoniam tu solus Sanctus byl basový přednes (David Nykl) doprovázen dvěma fagoty a přirozeným lesním rohem. Pouze v této části zazněl přirozený lesní roh a zaslouží si obrovský obdiv, neboť svůj part přednesl naprosto bravurně a neomylně. Sborové Cum Sancto Spiritu s nadšeným projevem uzavřelo druhou část. V třetí části (Symbolum Niceum) vyzněl nádherný duet sopranistky Mihalcové a altistky Sylvy Čmugrové za skvělého ansámblového doprovodu. Bohužel se občas během mše stalo, že některé instrumentální nástupy byly nejednotné. V jiné sborové části Crucifixus etiam pro nobis bylo znát jakési zapálení a najednou jsem měla pocit, že jsem konečně vtažena do děje. Myslím, že právě tato část byla jedno z nejzdařenějších čísel mše. Basové sólo Et in Spiritum Sanctum Dominum zastupujícího interpreta (kvůli nemoci) Michaela Adaira za doprovodu dvou hobojů, fagotu a varhanního positivu a kontrabasu vyznělo velmi jemně, velmi přesvědčivě a intonačně naprosto přesně. Tohle sólo bylo vynikající nejen pro uši, ale též i pro oči. Poslední čtvrtá část (Sanctus) otevřela radostnou bránu k závěru. Jak říkal v úvodu Mons. Jan Graubner, v této části jde především o radost, tak tu interpreti s radostným nadšením dokázali (konečně) předat. V této části byly dva sólové výstupy, první Benedictus tenoristy Hasana El Dunia za doprovodu flauto traverso, violoncella a varhanního positivu, což bylo provedeno velmi citlivě. Agnus Dei altistky Sylvy Čmugrové vyniklo v procítěném a až pokorném přednesu. Jak jsem v úvodu zmínila, že si nechci připouštět žádné emoce, musím závěrem podotknout, že tato část a projev sólistky dokázala "vyrobit" husí kůži.

Závěrem musím podotknout, že ačkoliv bylo toto dílo v interpretaci ansámblu Musica Florea očekáváno s nadšením a radostí, tak ve výsledku posluchači odcházeli ochuzeni o nějaké procento stoprocentního výkonu. Přála bych dirigentu Markovi Štrynclovi, aby dokázal své zapálení a nadšení přenést vždy na všechny své hráče.