Miluše Březinová je dáma dobrého srdce a velkého úsilí, jež u ní směřuje k  proměně světa v oázu harmonie a dobra. Podstatu k naplnění svých tužeb nevidí v hmotném blahobytu, ale v lidském porozumění, v přejícnosti, v pospolitosti a lásce.

Byla učitelkou a poznala, jak důležitá pro rozvoj zdravého vývoje lidského jedince je harmonie onoho mikroklimatu, jemuž se říká rodina, v níž nechybí láska a porozumění.
Se snahou přispět k proměně světa v malý ráj a vypudit z něho jevy zkalené a smutné přikvačila ve zralém věku k múzám a v jejich předpokládaných intencích začala tvořit, dokonce ve dvou oblastech: výtvarné a literární. Stala se hybnou silou amatérské skupiny výtvarníků zvaných Olomoučtí a začala vydávat literární texty, jež nashromáždila během dlouhých let ve své komodě a kam ještě stále přikládá projevu aktuálního veršování. Činí tak již půl druhé desítky let, aniž ji kdy zmohl pocit marnosti a zklamání. Mohli bychom říci: Vzácná to žena!

Nedávno vydala Miluše Březinová ve Votobii svůj již devátý literární titul; předcházely mu Jaro v listopadu (1991), Na slovíčko (1993), Pravdivé příběhy (1994), Osudy (1998), Omalovaná kostka písničková (1998), Partyzáni na Morávce (1998), Moravané nedávné minulosti (1998), Zde žila skromnost a snášenlivost (2006). Ten devátý nese název Člověk člověku a jsou v něm opětovně publikovány verše z debutu a druhého svazku, tedy Jaro v listopadu a Na slovíčko, a k nim je připojen obsáhlejší výbor z mladistvé intimní lyriky.
Svazeček poezie je možno vnímat jako rekapitulaci autorčiny básnické tvorby. Má především shrnující hodnotu, což s ohledem na věk autorky není bez významu.
Pozorný čtenář si uvědomí, že v útlém svazečku je přítomno především nabádavé společenské poselství, v závěrečné části pak etickomorální apely. Obojí zaujme spíše autorčiny vrstevníky než mladou generaci, kterou pravděpodobně autorka mínila oslovit. Vrstevníci určitě básnířce prominou jemná provinění vůči jazyku, jež se netýkají překlepů, ale spíše kontextového členění, z něhož se odvíjejí časové posuny, obsahová nekonkrétnost a tíhnutí k proklamacím.

Ať věta
našeho srdce
je myšlenkou
budoucích dnů!
Nebudem už nikdy
šrotem
ukvapené doby.
Překročme práh
Je za ním nový svět
budem si rozumět.

Jde o citace ze tří různých básní.
Volání po komunikaci, po porozumění, po vztazích je velmi frekventovaným motivem v tvorbě Miluše Březinové. V tom směru bude navzdory společenským proměnám nadčasová.

Kniha veršů vyšla ve Votobii vlastním nákladem autorčiným. Po dobu výstavy výtvarné skupiny „Olomoučtí“ (celý článek) je k dispozici ve výstavní síni.