Dnes je neděle 30. dubna 2017, svátek má Blahoslav
Aktuální teplota: 5.6 °C

Portrét je dialog, zachycení emocí okamžiku, říká fotograf Jadran Šetlík

31.1.2017 16:54

TEXT + FOTO: JAN PROCHÁZKA

Portrétoval Tomáše Baťu, Dagmar Havlovou, Taťánu Kuchařovou, špičkové vědce i umělce. Teď uznávaný fotograf Jadran Šetlík vystavuje v Galerii města Olomouce nejen soubor osobností z regionu, ale i množství portrétů dalších českých osobností. Ty jsou jedinečné nejen tím, koho zobrazují, ale i svým zpracováním. Šetlík je totiž pomocí speciální techniky přenáší na malířské plátno, čímž z “běžných” portrétů vytváří obrazy. “Portrét - to je dialog mezi mnou a tím člověkem,” říká a rozpovídal se i o tom, jak fotil Ivanku Trumpovou či kazašského prezidenta Nazarbajeva.

Jadran Šetlík

*  19. ledna 1952, Terst

Narodil se v italském Terstu jako syn českého novináře a matky Slovinky. Později žil v Římě, kde jeho otec pracoval jako dopisovatel ČTK. V římských ulicích také poprvé zmáčkl spoušť fotoaparátu a právě tam v patnácti letech zcela náhodně potkal svoji první velkou hvězdu - Claudii Cardinale. Po ní následovaly další - ze světa hereckého, politického i společenského - Brigitte Bardot, Raquel Welch, Anthony Quinn, Peter Sellers, Robert Kennedy a řada dalších. V osmnácti letech začal Jadran Šetlík studovat na grafické škole v Praze. Ve své profesionální kariéře se věnoval všem fotografickým žánrům, jeho nejvyhledávanějším a nejčastějším fotografickým objektem však byla vždy žena v mnoha podobách. Svědčí o tom desítky kalendářů, nesčetné množství reprezentativních souborů zajímavých osobností a fotomodelek. V posledních dvou dekádách se zaměřuje hlavně na portréty, před objektivem mu pózovala celá řada českých i zahraničních osobností. Vystavuje po celém světě.

Výstava, kterou zítra otevíráte v Galerii města Olomouce, nese název Významné osobnosti Olomouckého kraje, ale je tu toho k vidění daleko více. Co všechno jste pro olomouckou výstavu vybral?
Původní myšlenka byla představit první část cyklu osobností Olomouckého kraje. Když mi byla nabídnuta možnost vystavit jej v této krásné galerii, přemýšlel jsem, čím cyklus doplnit, hotovo mám zatím jen deset portrétů a to by bylo málo. Věnoval jsem tedy olomouckým osobnostem, mezi nimiž je třeba arcibiskup Jan Graubner, bývalí rektorové či plastický chirurg Pomahač, jednu stěnu a zbytek doplnil dalšími portréty z cyklu Osobnosti naší vlasti - odkaz budoucím generacím. Je tu Tomáš Baťa, Ivanka Trumpová, Jan Pirk, první dáma Dagmar Havlová… Vzhledem k tomu, že se často zabývám i rodinným či dětským portrétem, věnoval jsem tomu další část výstavy. Dále je tu k vidění soubor Benátské reminiscence, taková moje hodně retrospektivní tvorba.

Vy jste se ale do galerie nakonec nevešel...
Ano. V sousední galerii Bohéma (v přízemí stejné budovy - pozn. redakce) mi paní Bronislava Paučková poskytla azyl. Tam vystavuji klasické černobílé akty, které jsem dělal před nějakými pětadvaceti lety hlavně pro kalendáře.

Jak dlouho už na zmíněném souboru portrétů pracujete?
Zabývám se tím už asi patnáct let. Mám samozřejmě řadu jiných projektů i v zahraničí, ale poslední dobou se hodně soustředím na Čechy, Moravu a Slovensko. Smyslem ale není jen vystavovat snímky u nás. Každé město má své partnerské město, velice často se portréty vystavují jako příjemná kulisa při různých jednáních zástupců těchto měst. Portréty jsou stále živé, pořád mají co říct. Jsou tu i starší portréty, někteří lidé na nich už bohužel nejsou mezi námi… Ale ty snímky se pořád vystavují.

Jak takový portrét od vás vzniká?
Nejprve se musíme s fotografovaným potkat, seznámím ho s filozofií projektu a praktickými věcmi, což je důležité zejména u dam (smích). Pak zvolíme místo. Někdy je to můj pražský ateliér, někdy volíme jiná prostředí. Třeba pana arcibiskupa jsem fotil v jeho prostorách. Pana rektora Jařaba jsem zase chtěl vyfotit na univerzitě, ale jeho místnůstka je tak malá, že jsem se tam s foťákem a lampou nevešel. Tak jsme vymysleli, že to uděláme u něj doma, což bylo nakonec příjemné, protože se ve svém prostředí cítil uvolněně…

Vlastního fotografování se pak účastní i moje paní, která je vizážistka a dohlíží na tuto stránku. Vznikne celá série fotografií, které vyvolám a potom s portrétovaným hledáme ten nosný snímek. Z toho potom udělám velkoformátovou fotografii a následuje její transfer na malířské plátno.

A to se dělá jak?
Fotografie je složená z emulze, v níž je obraz, a papírové podložky. Já většinu toho papíru odplavím a přenesu na plátno. Provádí se to ve vysoké teplotě ve vakuu. Emulze tak získá strukturu plátna. To potom vypnu na rám a pokrývám štětečkem ve třech vrstvách. Občas si do toho dovolím malinko sáhnout, udělat nějaký reliéfek… Podle pocitu. Pak najdu vhodný rám a je to hotovo.

Takže každý obraz je opravdu originál.
Přesně tak. I když dělám třeba dva kusy, každý je jiný. Udělat štětcem dva stejné tahy prostě nejde…

Začínal ve čtrnácti jako paparazzi v Římě, fotil Claudiu Cardinale i kazašského prezidenta. Fotograf Jadran Šetlík nyní pracuje na souboru portrétů osobností Olomouckého kraje. Hotovo jich má deset a všechny jsou k vidění na výstavě v Galerii města Olomouce. Na snímku je zachycen u portrétu plastického chirurga Bohdana Pomahače (vlevo) a podnikatele Jiřího Žáka.
Foto: Jan Procházka

Jak si ty osobnosti vybíráte? Nebo si vyberou ony vás?
Zpravidla oslovuji já sám. V každém regionu mám - jak to nazvat - ambassadora, který mi pomáhá. Tady je to právě paní Paučková. Zná prostředí, zná lidi, umí je oslovit, vytvoří mi kontakt. Já si s nimi pak domlouvám schůzku a pak už je to na mně.

Jak jste se dostal třeba k Ivance Trumpové?
Docela jednoduše! Já jsem ji totiž fotil, už když se jako osmnáctiletá lyžařka proháněla v adidaskách po Stromovce. Před šesti lety byla na návštěvě v Česku a shodou okolností bydlela v hotelu, kde já mám svou malou stálou expozici. Zpočátku to bylo dosti svízelné. Všude pobíhali bodyguardi, madam sem, madam tam... Fotit? Neexistuje! Tak jsem jí poslal vizitku a napsal: Ivanko: přijď dolů! A ona skutečně přišla. Ale měla jen deset minut, spěchala na večeři. Nakonec z toho bylo tři čtvrtě hodiny. Když jsme dofotili, řekla mi, ať se za ní stavím nahoru na panáka. Věděl jsem, že spěchá, tak jsem to vzal jako legraci. V klidu jsem si balil věci a najedou přiběhl pološílený bodyguard: “Prosimvás, paní Ivanka na vás čeká, to se ještě s nikým nestalo!”. (smích) Tak jsem si řekl, že to tedy asi myslela vážně. Dali jsme si dva gintoniky a zavzpomínali na staré časy.

Dostat se k Ivance Trumpové? To nebyl až takový problém, říká Jadran Šetlík. Poprvé ji totiž fotil už jako osmnáctiletou lyžařku.
Foto: Jan Procházka

 

Fotil jste řadu slavných lidí, jak se dostanete třeba právě přes ty hvězdné manýry?
To je právě ono. On je každý člověk v podstatě normální, jen k němu musíte najít cestu. Fotografoval jsem třeba Nursultana Nazarbajeva, kazašského prezidenta, který je vnímán skoro jako bůh Asie. Taky nám řekli, že máme maximálně dvacet minut. A nakonec se před námi i převlékal a dvě třičtvrtěhodiny jsme fotografovali. Portrét - to je dialog mezi mnou a tím člověkem. Fotoaparát slouží k tomu, aby ten celuloidový pásek zachytil emoce a pocity, které v ten moment mezi námi vznikají a probíhají. I při výběru toho jednoho snímku pak jde o to najít ten, kde je zachycen ten správný okamžik.

S kým byla nejtěžší práce?
Jeden člověk, to byl opravdu tvrdý oříšek. Známý kontroverzní ruský politik Vladimir Žirinovskij. To bylo opravdu nelehké. Ale nakonec se to opravdu podařilo. A za tři týdny volali z jeho sekretariátu, jestli by ten jeho portrét nemohli mít. Nakonec se to obrátilo… Ale s těmi lidmi tady (rozhlíží se po galerii) ani žádný problém nebyl. Každý je připravený, že to půjde dělat. A když někdo absolutně nechce, řekne to dopředu. Ale to se stává velmi, velmi zřídka. I ten zarputilý člověk se ale před ten můj objektiv většinou dostane. Časem.

Máte někoho, koho chcete ulovit a ještě se vám to nepodařilo?
Víte, já jsem měl pár lidí, u kterých se mi to už ani nepodaří. Třeba můj velký kamarád Arnošt Lustig. Potkávali jsme se, že si o tom promluvíme. “Bejku pojď, jdeme na skleničku,” to bylo takové jeho rčení. Pak říká: “Hele, dáme si ještě nějakou, to neuteče, vždyť máme čas, ne?” Pak bohužel onemocněl a už jsme to nestihli.

A někdo, ke komu se vám nedaří dostat?
Takový není. (smích) Proč bych se k němu nemohl dostat? Kdybych si vytyčil nějakou metu a teď jen plácnu: nový americký prezident. Lehce. Vím jak.

SDÍLEJTE ČLÁNEK
AUTORJan Procházkaprochazka@olomouc.cz

© 1997-2017 NEJLEPŠÍ ADRESA a.s.
Všechna práva vyhrazena. Právní informace