Letos jsme si připomněli sté výročí založení Spolku českých bibliofilů v Praze, ale též osmdesáté výročí prvního setkání moravských milovníků krásné knihy. Zájem o zisk půvabných knih však trvá již několik staletí.

Obdiv a lásku ke krásným knihám projevovali jejich movití majitelé již v dobách před vynálezem knihtisku; tehdy šlo o iluminované a na pergamenu psané rukopisy získávané ze skriptorií, poté i o prvotisky, v mnohém ještě napodobující psané kodexy. Označení krásné knihy jménem bibliofilie je složeno ze dvou slov – biblion (kniha) a fileo (milovati) – a stalo se i v přítomnosti "příjmením" přátel krásných tisků – bibliofilů. Jedním z nich je i olomoucký knihovník Bohuslav Smejkal.

Komu můžeme i po letech přiznat zásluhy o renesanci krásných tisků a tím i o počátky obrodného bibliofilského hnutí?
Kvalita knihtisku utrpěla počátkem 19. století, kdy došlo k vynálezu rychlotisku a tak i postupnému vytlačení ručního lisu. Jedním z velkých duchů volajících po dřívější kvalitě tisků a jejich renesanci byl anglický básník, výtvarník a sociální reformátor William Morrison (1834 – 1896). Jeho tiskárny, založené v roce 1890, vydaly čtyřicet knih, všestranně krásných a příkladných. Ovlivnily mnohé polygrafy a úpravce tisků v Belgii, Itálii, Německu, Rakousku, ale i v českých zemích. O Morrisonovu činnost se zajímala u nás již koncem 19. století Zdenka Braunerová, ale také František Táborský, první předseda Spolku bibliofilů. Braunerová se vyjádřila, že jí Morrison "ležel v hlavě a nedal pokoje". Za první vzorně vypravenou a vytištěnou knihu se považuje Braunerovou připravená Pohádka máje Viléma Mrštíka vydaná v roce 1897, byť se mnohdy mluví v souvislosti s prvenstvím obrodných snah o Arnoštu Procházkovi a o jeho Knihovně Moderní Revue. Zanedlouho, přesně 30. března 1908, se sešlo v Praze dvaatřicet českých knihomilů a založilo Spolek bibliofilů (až později českých bibliofilů), "jehož účelem bylo buditi a pěstovati lásku ke krásným knihám a tiskům se zvláštním zřetelem k umělecké grafice a vazbě knih...". Předsedou spolku se stal Moravan František Táborský, který ihned po svém zvolení jednal s výtvarníky o grafické úpravě a ilustraci prvních vzorných tisků spolkem vydávaných. Je třeba zdůraznit, že velký podíl na všech tiscích vydávaných spolkem po celých sto let měli významní čeští umělci – úpravci knih a jejich ilustrátoři.

Jak pohlíželo pražské ústředí spolku na činnost Skupiny moravských knihomilů, která vznikla dvacet let po založení pražského spolku?
Určitá stagnace činnosti Spolku českých bibliofilů ovlivněná první světovou válkou a odchodem přátel exlibris ze spolku přiměla moravské členy, aby se alespoň jednou do roka setkávali v některém z moravských měst. Svou činností však nerušili spojení s pražským ústředím. Deset osobností-bibliofilů tvořilo Skupinu moravských knihomilů a na 17. května 1928 pozvalo zájemce o krásnou knihu do Olomouce na první setkání. Z tohoto a z dalších devíti sjezdů si zpravidla stovka účastníků odnášela průměrně dvě desítky drobných, ale vzorně upravených tisků. Dva rozsáhlejší tituly – Pamětní tisk a tzv. Editio princeps – byly připravovány pořadateli a byly jejich chloubou.

Kdo je v Olomouci považován za prvního průkopníka bibliofilského hnutí a v které době byly získávány do fondu Vědecké knihovny v Olomouci první bibliofilie?
Mezi průkopníky bibliofilského hnutí v Olomouci je třeba řadit typografa Richarda Martinčíka, odborného učitele Josefa Černého, komerčního radu Ludvíka Dohnala, editory bibliofilií Stanislava Vrbíka a O. F. Bablera, ale také majitele olomouckých tiskáren Josefa Špačka a Bohuše Valihracha. O vazbu krásných knih se v Olomouci staral knihař František Kunovský. Olomoučtí milovníci krásných tisků však také měli podporu v přerovském Eduardu Kvasničkovi, prostějovském Josefu Glivickém a kroměřížském Stanislavu Švehlovi. Do fondu Studijní, později Vědecké knihovny v Olomouci byly získávány bibliofilie od roku 1928 zásluhou prvního českého ředitele této knihovny Bohuše Vybírala. V této snaze ho podporoval častý návštěvník knihovny O. F. Babler. Později se fond rozšiřoval spoluprací a vydavateli a antikvariáty.

Současné vedení VKOL je nakloněno vaší myšlence zřídit v knihovně vyčleněný fond bibliofilií a věnovat mu specializovanou péči. S čím je toto úsilí spojeno a jak by mohli v budoucnu olomoučtí bibliofilové přispět k rozvoji tohoto fondu?
Velmi. A s povděkem jsem uvítal snahu současné ředitelky VKOL Hany Študentové vyčlenit krásné tisky z všeobecného fondu, ve kterém jsou rozptýleny, zrevidovat jejich popis, opatřit pro ně ochranná pouzdra a uložit je jako speciální fond. Těmito pracemi byla již pověřena jedna pracovnice a prvním výsledkem je edice bibliografie Soupis bibliofilií a dalších tisků vydaných Spolkem českých bibliofilů v letech 1928 – 2008 a Skupinou moravských knihomilů v letech 1928 – 1938, která vyšla právě v minulých dnech. Spolupráce olomouckých bibliofilů s pověřenou pracovnicí VKOL bude užitečná i v budoucnu; mohou pomoci ziskem chybějících titulů ať již ze svého majetku nebo spoluprací s antikvariáty. Věřím, že další české knihovny budou následovat snahu knihovny olomoucké a budou věnovat zvýšenou pozornost těmto často unikátním tiskům.

O bibliofilské hnutí se v minulosti zajímali četní mecenáši. Bez nich by mnohé krásné tisky nebyly vydány. Domníváte se, že se dnes bez nich bibliofilské hnutí obejde?
Sběratelství krásných tisků v minulosti, ale i v současnosti přerůstá u jednotlivců v bibliomanii, tj. v přemrštěnou zálibu, kdy pro sběratele je spíše rozhodující kvantita, úplnost sbírky a nezbývá čas se potěšit jejím obsahem a vnější úpravou. Z třicátých let 20. století jsou však známé také světlé vzory jako sběratelé a vydavatelé bibliofilií Jaromír Rašín v Liběchově nebo pražský Prokop Toman, kteří nejen umožnili druhým náhled do svých sbírek, ale poskytovali jim potřebné rady. Mecenáše a příkladné sběratele bibliofilií bychom našli i dnes mezi mnohými členy Spolku českých bibliofilů; jejich jména jsou uvedena v Třetí příručce SČB vydané v roce 1994. O vydávání příkladných tisků se zasloužila i olomoucká skupina členů SČB, ostravský Leopold Čada a jednotlivci ze Zlína a z Brna.

Váš zájem o bibliofilii a bibliofilské hnutí má také již svou historii. Které popudy k tomu vedly?
Brzy po roce 1949, po vstupu do služeb tehdejší Univerzitní knihovny jsem často předkládal významným návštěvníkům z ciziny iluminované rukopisy z jejího rukopisného fondu. Pohled na tyto památky pořízené před vynálezem knihtisku působil nejen na mne, ale i na návštěvníky; dodnes na to vzpomíná známý sochař Ivan Theimer žijící v Itálii. Tam asi byly kořeny mého zanícení pro krásné knihy. Poté jsem dostával k svátečním dnům od O. F. Bablera bibliofilie jím vydávané a navíc jsem se stýkal s jeho přáteli, stejně zanícenými pro krásné knihy, jako byl sám. Jmenuji namátkou tiskaře Karla Kryla, vydavatele edice Atlantis Jana V. Pojera, ostravské spisovatele Zdeňka Šmída a Miloše Matulu, ale také z Brna do Olomouce přeloženého Lubora Machytku. Častý byl můj styk s olomouckým tiskaři, zvláště s Aloisem Caletkou, který se svými učni každoročně vytiskl jeden bibliofilský titul, vzorný obsahem i polygrafickou úpravou. A tak můj vstup mezi členy SČB byl jen otázkou času – stalo se tak v roce 1972. O pestrou činnost olomoucké skupiny členů SČB se staral neúnavný Alois Vodáček, který v nesnázích mě vždy přiměl, abych hovořil na olomouckých bibliofilských besedách na různá bibliofilská témata. Těch vystoupení bylo několik desítek. V letošním jubilejním roce jsem si četbou spolkových titulů, zvláště Marginálií leccos připomněl.

Kterých bibliofilií z počátku tohoto tisíciletí si nejvíce ceníte?
O mnohých krásných tiscích čtu ve Zprávách SČB, setkávám se s nimi také na olomouckých květnových setkáních sběratelů grafiky a krásných tisků. Z posledních titulů mne zaujaly dvě básně staroindického básníka Kálidása doprovázené sedmi barevnými suchými jehlami Jaroslava Šerýcha, ale též bibliofilsky vydané vzpomínky Lubomíra Voleníka Mystérium náhody všedního dne se šesti grafickými přílohami a samozřejmě sborník vydaný k 100. výročí SČB; v něm oceňuji reprodukce protititulů a titulních listů všech nejkrásnějších tisků vydaných spolkem za celé období jeho trvání.

Máte nějakou vizi o "revitalizaci" olomoucké skupiny členů SČB, která vyvíjela činnost bez jakékoli právní subjektivity od roku 1970?
Olomoucká skupina a taktéž i skupina ostravská měly své úspěšné působení v dobách nesvobody. Na besedách se často probírala témata, o kterých se veřejně mlčelo. Též zájezdy směřovaly do míst s nesocialistickými tradicemi, do měst někdejších soukromých tiskáren nebo k hrobům bibliofilů a básníků – památník Oldřicha Menharta, hrob Františka Táborského a Otakara Březiny. V přítomné době, kdy nabídka kulturních pořadů je přebohatá, je činnost přátel krásné knihy skromnější. O revitalizaci lze uvažovat ve spolupráci s Vědeckou knihovnou, kde vzniká speciální fond bibliofilií., takže bude možné leccos demonstrovat při občasných besedách. Spolupráce se očekává i od vás, poněvadž kromě Literárního klubu neexistuje v Olomouci subjekt, jenž by po Adolfu Vodáčkovi měl zájem bibliofilsky zaměřenou činnost začlenit do svého programu.

Ve Vědecké knihovně v Olomouci se připravuje na listopad 2008 výstava ke 100. výročí SČB. Co byste nám k ní řekl?
Listopadová výstava v prostorách Vědecké knihovny připomene návštěvníkům leccos z historie SČB. Především budou vystaveny nejcennější spolkové tisky, které jsou ve fondu knihovny, ale také dnes již historická periodika: Grafický obzor, Český bibliofil, Vitrinka, Moravský bibliofil, Marginálie, spolkové Zprávy, grafické přílohy k těmto tiskovinám, pozvánky k výročním schůzím, medaile čestných členů a podobně. Současně bude prezentována také již tiskem vydaná bibliografie krásných knih vydaných spolkem a Skupinou moravských knihomilů.