To jsem nečekal. Hřebejkův snímek Případ pro exorcistu odstartoval diskuzi, která přinesla dost zásadní střet. Je láska k městu, hrdost a snaha bránit ho před zlými jazyky projevem malosti? Je patriotismus sprosté slovo? Podle některých zřejmě ano.

Když jsem před deseti dny psal recenzi na “olomoucký” film Jana Hřebejka Případ pro exorcistu, přiznám se, že tak bouřlivou odezvu jsem nečekal. Člověk nemusí být zrovna magistrem filmové vědy, aby poznal, že tenhle snímek se prostě panu režisérovi nepovedl. To se filmařům stává. Ano, řadu z nás navíc film naštval. Těžko soudit z jakých pohnutek, ale zobrazil Olomouc a její okolí jako špinavý zapadákov, všechna představitelná klišé byla bez ostychu použita a z místní policie udělali tvůrci blbce. Olomouc už sloužila jako kulisa mnoha filmům. Když se kdysi Keira Knightley procházela Univerzitní ulicí, i Olomouc hrála svou roli a změnila jméno podobně jako herci. Když ale hrajete sami sebe a nejste sami sebou, je to špatně a lidi, kteří vás znají, vám neuvěří. Možná to byl umělecký záměr, možná to - jak kdosi zmínil v diskuzi - byl český pokus o noir žánr, který prostě nevyšel. Po sem o filmu opravdu už nestojí za delší (a navíc opakované) povídání.
Názorová tsunami vlna, která se po odvysílání filmu zvedla, byla mnohem zajímavější. Mnohé odhalila. Hlavně to, jak je to s tím patriotismem. Žijeme v době, kdy se z každého třeba i ušlechtilého slova může stát během okamžiku nadávka. Třeba kavárna. Kdysi symbol příjemně strávené chvíle, nyní jakýsi skoro až hanlivý termín pro hnízdiště podivných intelektuálů, kujících pikle ve jménu pravdy a lásky. Člověk, aby se tam najednou bál vlézt, aby se něčím nenakazil. No fajn. Já se tam chodit nebojím. Hřebejk nám tu ale nevědomky spustil diskuzi, která dehonestovala jiné slovo. Mnohem vznešenější. Patriot. Patriotismus. Co to vlastně je? Slovník cizích slov to říká jednoznačně. Vlastenec. Slovo naší historií tak často skloňované. Řada patriotů se ozvala a cítila se právem dotčená způsobem, jakým si film vystřelil z jejich města. Jiné patrioty to zase nechalo úplně klidnými a některým se to dokonce líbilo! To je přece pochopitelné a je to úplně v pořádku! Co jednoho pobaví, jiného může znechutit. Tak to má být. A respekt by měl fungovat na obou pólech. My jsme jen volali do světa, že kvůli tomuhle filmu si spousta lidí, která v životě Olomouc nenavštívila, může vytvořit představu, že je to jakási zauralská žumpa, po níž se obyvatelé prohánějí na koních. Voláme určitě stejně, jako by volali hrdí patrioti odjinud, kdyby kamera takto zobrazila jejich město. Ale nikdo tady netasil pěsti a nepožadoval pranýřování autorů. Máme tu v Olomouci spoustu špatných vlastností, které tu jaksi zakořenily. Bráníme se novému, hledíme často do země, pliveme kolem sebe… Kolikrát jsem o tom psal a kolik mi došlo rozhořčených mailů! Ono zmíněné volání - zdaleka ne jenom moje - spíš bylo jakýmsi hlasitým povzdechem, touhou nemlčet. (Což je typicky nehanácké, mimochodem!) Proto jsem nechápal, když se v oblacích ironie vynořily i jiné hlasy, cítící potřebu poukázat na to, že patriotismus, který se najednou vzedmul, jako kdyby Sigma znovu vyhrála pohár, je jen jakýmsi projevem malosti, nedostatečné světovosti, příliš úzkého rozhledu onoho patriota. Čišel z nich strach, aby si proboha v Praze neřekli, že jsme tu jen zakomplexovaní burani. A tak se z patriotů udělali “uražení Hanáci”. Přitom často ty samé hlasy ještě nedávno brojily - ve jménu patriotismu - proti mrakodrapům, hazardu, nákupním centrům, duchovním centrům a spoustě dalších věcí. (O jejichž užitečnosti či škodlivosti tu polemizovat opravdu nechci.) Tehdy se to hodilo. Ale proč to slovo nerozkousat a nevyplivnout do klozetu, když to v danou chvíli zvýší intelektuální kredit? Vždyť je to jenom slovo. A přesně tohle se odhalilo. Žijeme v časech naprosto prázdných slov. Používáme je jako věci. Kašleme na významy, kašleme na jejich hloubku a historii. Dnes znamená A, zítra klidně X. Doba je rychlá a je to jen slovo, kdo by se nad tím pohoršil? Tak pardon. Mám tohle město vážně rád. Před rokem, dnes i zítra, nestydím se za to. A když někdo urazí někoho, nebo něco, co mám rád, ozvu se. Budu to bránit. Klidně si ze mě proto dělejte uraženého Hanáčka.