Cestování autem je v Olomouci - narozdíl od mnoha srovnatelně velkých měst - docela klidnou záležitostí. Když zrovna nějakého chytráka z ŘSD nenapadne zavřít na tři týdny nejfrekventovanější silnici ve městě, jezdí se nám tu ještě docela dobře. Možná právě proto člověka za volantem mnohem víc vytočí, když vjede do světa, kde vládne chaos. Zkoušeli jste někdy dopoledne projet nemocnicí? Radím vám, nedělejte to, nemusíte-li. Můžete se totiž ocitnout uprostřed frašky, nad níž zůstává rozum stát.

Zatímco jindy většinou při cestě za reportáží do největšího zdravotnického zařízení široko daleko volím tramvaj, včera mě nabitý program donutil vyrazit vozem. Měl jsem to vážně spočítané skoro na minuty. Deset minut na cestu, dvacet na reportáž o výrobě adventních věnců a dalších deset na cestu zpět. Přepočítal jsem se silně. Na Hněvotínské jsem se zařadil do kolony čekají na vjezd. Ten obsadil jakýsi strýc, který se svým dlouhým červeným fordem zaparkoval tři metry od závory a pěšky se vydal studovat přístroj na vydávání parkovacích lístků. Krčil rameny, vytrvale mačkal jediné tlačítko, lomil rukama a přitrouble se usmíval. Bylo mi jasné v čem je problém, uprostřed v odstavném pruhu na rušné komunikaci jsem ale vystoupit nemohl, abych chlapíka postrčil. “Musíš najet k závoře!” řval jsem bezmocně za volantem, zatímco spolutrpící ve vozech přede mnou a za mnou bizarní scénu ozvučili kakofonií troubení. Strýcem to ani nehlo, snad jen rukama lomil trochu rychleji. Pak nechal auto stát s otevřenými dveřmi a vydal se kamsi pryč. Už jsem si začínal myslet, že to prostě normálně zbaběle vzdal a s myšlenkou na historky z amerických dopravních zácep jsem hledal, zda se zhroucený strýc někde neloučí s neřešitelnou situací s pistolí v ústech. Neloučil. Vracel se s vrátným. Ten mu moudře poradil, aby s vozem popojel. Strýc nasedl, na druhý pokus se rozjel, závoru téměř prorazil, pak opět vystoupil, převzal od vrátného vytoužený lístek a popojel pár metrů za závoru, kde uprostřed křižovatky opět zastavil, vylezl ven, opřel se o vůz a zapálil si cigaretu. Nervy jsou nervy. Moje byly napnuté taky, protože z časového rozpočtu mi tato bizarní scénka ukrojila skoro deset minut. To ale zdaleka nebyl konec. K dětské klinice jsem zvolil horní cestu kolem Teoretických ústavů, což byla chyba číslo dvě. Do mírného kopečka se tam kodrcala stařičká bledě modrá škodovka. Pěkně prostředkem, aby relikt řidič náhodou neodřel o obrubník. Nahoře se zřejmě rozhodl zaparkovat. Nevšímal si protijedoucí sanitky a vybral si místo, kam by se stěží dalo zaparkovat kolo. A jal se couvat. Řidič sanitky poslušně vyčkával. Stejně jako já. Škodovkář nakonec při třetím pokusu usoudil, že svůj koráb do mezery neumístí a místo, aby odbočil doprava k poloprázdnému parkovišti, suverénně si to nasměroval na vyhrazená místa označená čísly. Aspoň se klidil z cesty, řekl jsem si v duchu, zatímco z rozpočtu ubyly další čtyři zbytečné minuty. Další zádrhel nastal u sjezdu k porodnici. Tam stála dvě auta proti sobě a zuřivě troubila. Ani jedno zřejmě nehodlalo tomu druhému uhnout. Na hlavní se pochopitelně vytvořila kolona a objet se to nedalo, protože ohleduplní řidiči parkovali na úzké cestě z obou stran. Zaklel jsem hůř než prezident a opět čekal, než se to nějak vyřeší. Na čas jsem přestal myslet.
Nebylo to poprvé, kdy jsem se tu nedobrovolně ocitl v těžko uvěřitelném zlomyslném skeči. Ale včera mě napadlo, že ta situace má řešení. Nemocnice by totiž snadno mohla odstranit pár magorů, kteří za volantem nemají co dělat. Příslušnou kliniku na jejich umístění má. A ke sbírání klientů by stačil pár silných zřízenců.