Ředitel Základní umělecké školy Žerotín Tomáš Klásek je ve funkci teprve krátce. Se svou novou rolí se tak ještě sžívá. Jak sám říká, v prvních dnech chodil automaticky do své původní učebny. Zvyk je zkrátka železná košile a láska k hudbě i pedagogické činnosti z něj sálají už na první dojem. Vyučovacích hodin mu sice výrazně ubylo, ale na nastávající povinnosti ředitele školy se těší. "Už jsem dozrál do chvíle, kdy je čas posunout se dál," svěřil se v našem rozhovoru. Povídali jsme si například o tom, jak se dostal od fagotu a zobcové flétny do křesla, které znamená mimo jiné nezbytné papírování, o jeho plánech do budoucna, o cestách do práce na kole i o nadšení z talentovaných žáků...

Rozhovor s ředitelem ZUŠ Žerotín Tomášem Kláskem o lásce k hudbě, o cestě od fagotu a zobcové flétny k funkci ředitele i o plánech do budoucna.

Pane řediteli, ve funkci jste poměrně čerstvě. Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Prvním úkolem je vypořádat se s organizačními záležitostmi. Zastávám názor, který ostatně sdílí i jiní nově zvolení ředitelé, že s funkcí je třeba se sžít, což trvá nejméně jeden rok. V této době je dobré nedělat žádné větší změny. Převratné změny by totiž mohly být kontraproduktivní. Proto se pokusím navázat na dosavadní vedení a pozvolna přicházet s něčím novým. Vše ukáže čas. Bolavé bylo, že jsem odvolal dva stávající zástupce ředitele a jmenoval jsem nové. Jenže to tak bývá – když nastupujete do funkce, tak máte představu o nějakém vlastním týmu. To je realita.

Co momentálně ve své funkci řešíte? Je začátek školního roku, takže to budou pravděpodobně rozvrhy...
Až uplyne září, tak spadne velký kámen ze srdce nejen mně, ale i mým zástupcům a pedagogům, kteří už budou mít stabilní rozvrh. Zatím se vše hodně mění. Někdy žáci nenastoupí, tak je třeba rozvrhy korigovat. Mnohdy nabízené časy hodin nevyhovují potřebám rodičů, vše se musí ladit s notnou dávkou trpělivosti a porozumění ke spokojenosti a možnostem všech zúčastněných. Musíme brát v úvahu i skutečnost, že řada našich žáků není přímo z Olomouce, takže se přizpůsobujeme i dojíždění. Musím z pedagogického pohledu říci, že vše dobře a funkčně skloubit je obrovský rébus. A do toho samozřejmě řeším úvazky pedagogů... Září je velmi akční měsíc. (smích)

Nebude vám chybět pedagogická práce a přímý kontakt s dětmi?
Mně už to chybí teď! Zůstaly mi tři hodiny, které není problém vměstnat do celého pracovního týdne. Ale na druhou stranu, člověk se posune někam dál. Na prvních dvou poradách po jmenování do funkce jsem říkal, že ještě před dvěma lety jsem si neuměl představit, že bych byl ředitelem. Ale jak plyne čas, člověk se vyvíjí a přicházejí příležitosti a výzvy a je na vás, zda je přijmete.


A jednoho dne přišla příležitost stát se ředitelem. Jak se zrodil nápad přihlásit se do konkurzu?
Učil jsem šestnáct let, byl jsem vedoucím oddělení, předsedou umělecké rady, seděl jsem v poradních orgánech, takže jsem byl určitým způsobem vidět a především, což je důležité, jsem byl do funkcí zvolen demokratickou volbou. Vědělo se, že bývalý pan ředitel se chystá odejít do penze, a nějakou dobu se řešilo, kdo by ho nahradil. Stalo se mi, že za mnou přišli i někteří kolegové a ptali se mě, zda do toho půjdu, že by za mnou stáli. To bylo velmi příjemné a potěšující, ale nebyl jsem si zpočátku jistý. Jenže jak se vše blížilo, říkal jsem si, že je to výzva. Navíc to přišlo do nějakého konkrétního životního okamžiku a já jsem si říkal, že bych to i mohl dělat. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že být ředitelem by byla velká změna, která s sebou leccos nese, ale vše se dá zvládnout, když člověk chce. Situaci jsem probral doma s rodinou, manželka neváhala a plně mě podpořila. V tu chvíli jsem si řekl, že to tedy zkusím.

A šel jste do toho...
Ano. Přišlo to v dobrý čas, v dobré konstelaci. A velkým impulzem byla skutečnost, že za sebou mám spoustu pedagogů, kteří mi věří, a já jsem je nechtěl zklamat. I kdyby to tehdy nedopadlo, tak jsem věděl, že jsem pro to udělal maximum.

Ono to vyšlo a teď sedíme v ředitelně. Jaký byl konkurz?
Dospěl ke zdárnému konci a jsme tady. Na konkurzu jsme byli celkem čtyři, jeden z mých protikandidátů je dokonce teď mým zástupcem – i tak to může dopadat. Musím říct, že když jsem z konkurzu odcházel, vnímal jsem svět úplně jinýma očima. Něco podobného jsem zažíval snad jen ve chvíli, kdy se nám narodil první syn. Nová životní etapa, nová dimenze a ty se s tím teď poper. Ač na to nevypadám, takovéto výzvy mám rád.

Takže konkurzní komise zvolila člověka, který na škole působí řadu let a mezi kolegy se těší určité oblibě. Vnímáte rozdíl mezi tím, když se z pedagoga stane ředitel, nebo je jmenován ředitelem člověk zvenčí? Oboje má, jak to vnímám já osobně, svá pozitiva i negativa.
Člověk zvenčí není zatížen veškerými vztahy, které v dané organizaci panují. Což je podle mě výhoda. Protože jistý odstup lidem nedovolí vznést požadavek, který by v případě tykání klidně vznesli. Člověk zvenčí má odstup a může si, nezatížen okolnostmi a vztahy, vést školu k obrazu svému včetně případných změn většího rozsahu. Ale k tomuto kroku se přistupuje obvykle v případě nějakých interních potíží, což naše škola rozhodně neměla. Věřím, že na konkurzu brali v úvahu právě i tento faktor. A že do klidného prostředí zkrátka zvolili člověka, který v témže duchu bude pokračovat. Alespoň doufám, že u nás bude panovat přátelská atmosféra.

---

Ten okamžik, když v nějakém žákovi objevíte skutečný talent – to je k nezaplacení...

Změnilo se ve vašem životě s novou funkcí něco zásadního?
Ano! Mám větší pracovnu, což znamená mnohem více místa. Když viděla ředitelnu moje žena, ihned poznamenala, že by si zasloužila nějaké obrazy. (smích) Ne, ale vážně. Vím, že mi ubude volného času, tak se snažím alespoň do práce jezdit na kole, abych měl nějaký pohyb. Takže ráno byste mě zastihli ve sportovním. Víte, já věřím tomu, že se člověk vyvíjí. Ale nic zásadního ve svém životě měnit nehodlám.

Přesuňme se k žákům - jaké obory mohou vlastně na této škole navštěvovat?
Máme tu obor hudební, literárně-dramatický a taneční. Kdybychom měli ještě výtvarný, tak bychom byli pravděpodobně největší základní uměleckou školou v celé republice. Ale ten tu nemáme, ten je v Olomouci samostatně.

Samotný hudební obor je velmi rozsáhlý. Na jaké nástroje se tu děti učí hrát?
Nabízíme celou škálu hudebních nástrojů a pochopitelně zpěv. Máme tu i méně časté nástroje, jmenujme třeba háčkovou harfu, fagot, který se také neučí všude. A nebo mandolínu, i když ta v letošním roce není obsazena. Kromě hráče na lesní roh máme veškeré obsazení orchestru. S tím lesním rohem a podobnými nástroji je to tak – pokud se nenajde kvalitní učitel, který daný nástroj vystudoval, pak tu nemůže být ani žák. Dokud tu nebyl učitel hry na fagot, nebyl tu pochopitelně i žák, který by na něj hrál. Když jsem začal učit zobcovou flétnu, pár let trvalo, než jsem vytipoval žáky, kteří by se mohli vyprofilovat ke hře na tento nástroj. Je to vždy běh na delší trať.

O jaký nástroj je největší zájem?
Jednoznačně vede klavír, pak je to zpěv, zobcová flétna a kytara, dále pak výuka v tanečním oboru.

Jak vypadaly přijímací zkoušky - hlásilo se hodně dětí?
Konkrétně u takového klavíru zůstalo pod čarou i několik dětí, které měly velmi dobré výsledky. Bohužel zájem byl letos tak velký, že i k těmto situacím docházelo. Ale nedá se nic dělat – máme nějakou kapacitu, nějaké úvazky, tak to zkrátka je. Jenže musíme si uvědomit, že teď se do věku, kdy se hledají koníčky a zájmy, dostávají silné ročníky. Za pár let to zase bude úplně jinak.

Práce s dětmi je velmi specifická. Jak byste ji charakterizoval?
Většinou tu máme děti, které daný nástroj nebo činnost baví, vidíme jejich zájem, snahu, větší či menší míru nadání a talent. Pokud se snoubí vše dohromady, je to velká radost. Pochopitelně najdou se i případy, kdy je přání rodičů silnější než touha dětí. I tam lze ale v dítěti lásku k hudbě či tanci probudit. Platí trpělivost, pochvaly, které povzbudí, ale také to, když například v hudebním oboru dítěti na nástroj zahrajete a ono slyší, jak to může být krásné... Navíc každé dítě je individualita. Je to nádherná práce. A ten okamžik, když v nějakém žákovi objevíte skutečný talent – to je k nezaplacení...

Plánujete pořádat nějaké akce pro veřejnost?
Rádi bychom pokračovali v již zaběhnutých takzvaných hudebních středách, kde se představí žáci ze všech oborů. Tyto akce jsou určeny primárně k tomu, aby si žák „osahal“vystupování před lidmi, aby se naučil ze sebe setřást trému tak, aby ho pak na velkém koncertě nebo na soutěži nesvazovala a nelimitovala jeho výkon. Nebudou to třeba pokaždé středy, termíny budou vycházet z aktuální situace a potřeby. Je to koncept, který s radostí přejímám. Mimo to má každé oddělení svá vlastní vystoupení, každý učitel své besídky. Jsou to právě veřejná vystoupení, která dětem dodávají sebevědomí, na těchto koncertech děti „rostou“. Zaplněný sál na nejprestižnějších akcích, jmenujme galakoncerty, absolventské koncerty, koncerty nejlepších žáků, divadelní a taneční vystoupení, je něco krásného. Určitě přivítáme, když se přijdou podívat i jiní lidé než rodiče a příbuzní našich žáků.

Kdybyste měl krátce charakterizovat budoucnost ZUŠ Žerotín, co by mělo zaznít?
Vzhledem k velikosti, množství a kvalitě pedagogů, vynikajícímu zázemí má naše škola ohromný potenciál se dále rozvíjet. A já jsem nesmírně rád, že jsem toho všeho součástí...