Reklama

Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa, venku je 9.4 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Reportérka Dominika Večerková odchází z Novy: televize chce jen krev a průšvihy

Rozhovory

23.8.2016

Autor: Jan Procházka

Známá reportérka televize Nova Dominika Večerková končí. Z obrazovky odchází dobrovolně. Televize chce jen krev, pozitivní věci mi točit nedovolili, říká. Chce se postavit na vlastní nohy a využít zkušenosti, pomáhat lidem s vlastní propagací, naučit je používat nová média. A rozjet v Olomouci komerční youtubering. Plánů má hodně.

Mladá reportérka jde na volnou nohu. Chci dělat lidem radost, říká Mladá reportérka jde na volnou nohu. Chci dělat lidem radost, říká Foto: Jan Procházka

Dominika Večerková

(*1983, Ostrava)

Vystudovala sociální patologii a prevenci. Běhala přes překážky, psala poezii a vždycky chtěla být novinářkou. V médiích pracuje šest let. V Olomouci moderovala zprávy na rádiu Haná, poslední tři roky působila jako reportérka TV Nova v Olomouckém kraji. "Mám ráda mušle a krevety a taky psa z útulku, chci pořádat párty pro seniory a zařadit bezdomovce do pracovního procesu, jsem realistický idealista, miluju filmy a hudbu," říká o sobě.

Po třech letech na obrazovce najednou odchod. Co tě k tomu vede?
Těch střípků, které k tomu vedly, bylo víc. Ale dá se říct, že jsem neviděla možnost, kam jít dál. Jsme tu v kraji dva: kameraman a já. Kam se chceš posunout?  Do Prahy? To by ale nebyla žádná změna. Jasně, budu znát víc politiků a víc celebrit. (smích) O to ale vážně nestojím. A moderovat s Reyem by mně asi nedovolili, na to nemám dost velký prsa. A další aspekt jsou i peníze. Vypadá to jako skvělá práce, dělat v televizi. Ale ono je to dost mizerně placené.

Takže sis ostříhala vlasy a “praštila do toho”?
To ne! To je náhoda. Všichni si myslí, že jsem se ostříhala na protest. (Z dlouhovlasé černovlásky se přes noc stala krátkovlasá blondýnka - pozn. redakce.) Ale já takový vlasy vždycky chtěla. A shodou okolností, ten klíčový okamžik přišel den po změně účesu. Nebyl to žádný plán.

Nebude ti to chybět?
Díky kontaktům se dostanu tam, kam budu chtít. Rozhodně mi ale nebude vadit, že nebudu na místě vraždy, že nebudu stát v osm ráno v přímém přenosu před dohasínajícím požárem… Že nebudu postávat u bouračky a číhat na záběr, až ponesou člověka v pytli....

Došlo mi, že chci dělat lidem radost. A tohle mi televize neumožní. Televize chce mordy, chce krev i tam, kde není. Toho se už nechci účastnit.

Zkusila jsi to prolomit?
K tomu ti nedají příležitost. Řekla jsem v Praze, že tu práci chci dělat proto, abych někomu pomohla. A oni na to: “Jsi blbá. Děláme to přece pro sledovanost.”

Za tři roky jsem třeba nenatočila nic na olomoucké univerzitě! Přitom tam je hromada špičkových odborníků. Každou chvíli něco objeví. Ale Novu to nezajímá. Všechna má ušlechtilá témata, která by třeba mohla někomu pomoci, rozšířit divákům obzory… Nic nebrali. Požár, vražda, bouračka, kalamita, průšvih. A to jsem musela dělat. “Co říkáte na to, že vám zavraždili souseda? Jo, vy to nevíte? Tak já vám to teď říkám. No a co vy tedy na to?” A chlap hledí, co má taky říkat. “No, byl hodnej…” dostane ze sebe. Nebo jinej případ, stejná otázka. “No víte,” odpovídá, “mně kapala ta krev ze stropu…” Tak to je něco pro Novu, že? “Můžeme si to natočit?” Unikátní záběry! Ne, tohle už fakt ne.

Takže nic pozitivního?
Za ty tři roky si vzpomínám možná jen na jednu pozitivní reportáž dle mého gusta. V Praze vymysleli projekt Inspektoři dětských hřišť. My jsme jeli na Tabulový vrch, kde bylo původně hřiště na plážový volejbal, pak fungovalo jako dětské hřiště.  Cedule “Toto je park Malého ince” Totálně roztřískaná. Kameny, střepy… Hrůza. Během reportáže jsem si tam odřela nohu. Tak jsme to natočili, odvysílali… Střih, uběhl rok a z města přišla pozvánka. “Na základě reportáže TV Nova jsme nechali zrekonstruovat park Malého prince. A teď tam jdeš a boží! Na to jsem pyšná. Ale takových věcí bylo hrozně málo.

To se asi nedá dělat dlouho…
Záleží, jaká jsi nátura. Někdo je tam deset let i víc. Ale je to stres. Neustále na nás tlačí, ať nosíme témata. Máš třeba období, kdy nejsou. To se stane. Prostě ti to nějak přepne a najednou nevymýšlíš nadčasový témata, nefunguje to. Podíváš se do systému na rozpis a tam je Večerková a otazník. Druhej den to samý… Týden. A do toho neustále naštvaný, arogantní telefonáty z Prahy, ať ty otazníky rychle změníš na úžasný témata.

Pořídila si psa z útulku a vyhlíží novou budoucnost. Dominika Večerková má po odchodu z Novy velké plány. Pořídila si psa z útulku a vyhlíží novou budoucnost. Dominika Večerková má po odchodu z Novy velké plány. Foto: Jan Procházka

Jak jsi se vlastně do médií dostala? Byl to tvůj sen, nebo se to stalo náhodou?
Já jsem tuhle práci vždycky chtěla dělat! Už jako dítě. Natáčela jsem si na kazety jakože rádio, hrála jsem si na moderátorku. Vydávala jsem časopis. Táta ho vytiskl v práci a my to s kamarády rozdávali po vesnici. Pořád jsem si psala básničky. V šesté třídě musela moje máma na kobereček do školy, protože mi učitelka objevila takovou pikantní básničku, to snad ani nemůžu říct.. Recituje:
Evča není vůbec hloupá / ptáček mu pomalu stoupá / dokáže ho vzrušit skvěle / když se hladí po svém těle… (smích v celé redakci).

To je pěkné, takové plíhalovské!
Že? Ale paní učitelka nerozuměla poezii. Ale já k tomu psaní vždycky tíhla. Moje prababička byla spisovatelka Ludmila Hořká. Stýkala se s Bezručem, byla ve vězení… Tak to mám asi po ní. Ale v rodině jsem tak trochu exot. Pořád mi říkali: “Co si jako o sobě myslíš? Zůstaň při zemi, Dominiko.” Shazovali mě, víš. Já na to vždycky odpovídala: “Nemáš vysoký cíle, ničeho nedosáhneš.” Za tím si stojím dodnes.

Takže ta novinařina se vyloženě nabízela.
No jasně. Jenže se k tomu přidaly takový traumátka. V sedmé třídě mi nějaký známý řekl, že na kameře nevypadám dobře. Tak jsem ho vzala za slovo. Takže televize, nebo třeba film? To nejde, když přece nevypadám na té kameře dobře… Až na vysoké mi pak řekli, že mám dobrý hlas, že bych mohla třeba dělat dabing.

Jenomže na žurnalistiku tě nevzali….
No chápeš to? Nevzali. Tak jsem tu vystudovala psychologii a stejně jsem v Olomouci zůstala.

Ale tu novinařinu jsi nakonec zkusila.
To si tak jedu autem na festival do Vizovic a poslouchám rádio Haná. Hlásí, že hledají moderátora. Vzpomněla jsem si na ten dabing a přihlásila se.

Přijela jsem na konkurz: měla jsem koženou bundu, fialový punk vlasy. Oni mě moc přijmout nechtěli. Ptali se na různé věci a na závěr padla otázka: “A je ještě něco, co byste nám chtěla říct?” A já na ně: “Jako co, jestli jsem třeba netočila porno?” Vyvalili oči, tohle asi nečekali. Ono je toho pořád plno, vždycky se na někoho vyvalí ta temná minulost. Tak jsem se zasmála a říkám: “Ne, to jsem netočila. Jsem čistá.” Tím se asi prolomily ledy. Nakonec pak v hospodě přiznali, že jsem se jim líbila, tak mě vzali i s tím šíleným přízvukem. Takže já se dostala do rádia na ksicht! Byla jsem tam tři roky. A pak přišla Nova.
Foto: Jan Procházka

Tak co teď?
Mám velké plány. Zakládám firmu. Chci zužitkovat to, co umím. Mám zkušenosti z rádia, televize. Takže se chci vrhnout hlavně na natáčení. Chci tady rozjet komerční youtubering. Přijdu třeba do restaurace nebo hotelu, natočím, jaké to tam je. Od kuchyně po toalety. Zeptám se lidí přímo v místě, jak se jim tam líbí, zhodnotím obsluhu... Je to fenomén dneška. Když si za to klient zaplatí, dostane krásnou reportáž, která funguje líp než jakákoliv placená reklama, protože na rozdíl od ní je to autentické. Ale budu tu muset přesvědčit lidi, protože mladí lidé to sice už dávno znají, ale majitelé podniků jsou často dost konzervativní. Je to vidět třeba z facebooku. Spousta skvělých podniků, a to se nebavíme jen o restauracích, pořád potenciál sociálních sítí neobjevila. A youtubering už je přitom vlastně další generace.

A co když se v té džungli sociálních sítí někteří prostě ztrácejí?
...tak zavoláš Dominiku Večerkovou. I tohle chci dělat. Veškerou podporu v oblasti propagace. Chápu, že spousta firem třeba v oblasti selfpromotion prostě plave. OK. Budeme se starat o vaši facebookovou stránku, YouTube… Oslovíme nové lidi, vymyslíme strategii, jak přilákat nové zákazníky. Příklad. Pečeš pizzu? V prvé řadě ti zajistíme, aby když někdo hledá na Googlu pizza Olomouc, tak ta tvoje pizza Procházka vyskočí na prvním místě. A pak samozřejmě budeme hlídat, aby ten odkaz vedl někam, kde je živo. Dnes nepotřebuješ internetovou stránku za sto tisíc, ze které si každý sedne na zadek. Tím nikoho neohromíš. Dnes především musíš dát klientům pocit, že na té síti jsi s nimi. A tohle umíme. Nebo ještě líp: umíme je to naučit.

Co klasické reklamy?
Určitě. To je další sektor, kam se chci vrhnout. Reklamy, promo videa… Ale svěžím, mladistvým stylem. Je nám třicet, jsme mladí, ale máme zkušenosti. Tak to pojďme udělat pořádně! (smích) Natočíme cokoliv.

Taky se chci zaměřit na pořádání akcí. Firemní večírky, narozeniny, módní přehlídky. Cokoliv si vymyslíš. Mám kontakty a chci toho konečně využít. Chceš herce, kouzelníky, fireshow, kameramany, fotografy.? Není problém.

Nenakládáš si toho na záda zrovna málo…
Chci dělat věci naplno. Mám v plánu rozjet i kurzy rétoriky. Lidi tady vůbec neumí mluvit! I v televizi! Za tři hodiny přitom člověka naučím základy, na co si má dát pozor. Vyslovuj koncovky, čárka je čárka, tečka je tečka. Je to hra. Děláš dechová cvičení, řveš… A ve výsledku ti to hodně pomůže, protože při jednání s klientem budeš působit mnohem sebejistěji, důvěryhodněji. A spousta klientů dá na první dojem. Když umíš mluvit, máš tu startovní pozici mnohem pevnější.

A není to jen v byznysu. Je tu spousta mluvčích, kteří neumí mluvit! Lidi, kteří vystupují před kamerou a to, co říkají, se nedá poslouchat. Tím poškozují i tu instituci, za niž mluví. S takovým člověkem dělat rozhovor do televize, to je opravdu radost. Přitom by opravdu stačilo, aby znali základy.

Autor článkuJan Procházkaprochazka@olomouc.cz

Jan Procházka