Tak nám začala podzimní Flora. Za moc nestojí, ale ono se asi s ovocem a zeleninou nějaká kouzla vymýšlet nedají. Navíc to odráží celý tenhle počínající podzim. Taky za moc nestojí. Staví se monumenty ze lží, střílí se zásadně od pasu níž a mezi lidmi rostou barikády.

V předpovědích nám slibovali krásné babí léto. No nevím jak vy, ale já už vytáhl bundu ze sekce nula až deset stupňů. Jenže věřit slibům v téhle době, to by si taky mohl jeden naběhnout. A že jich není málo. Ti, co slibovali už minule, na poslední chvíli odškrtávají zbylé položky z čtyři roky starých seznamů. Nejlíp se ale samozřejmě slibuje těm, kteří slibují poprvé. Nic za nimi není, a tak nebývá těžké nejprve své spoluobyvatele naočkovat jedem, a pak, když nabudou přesvědčení, že se jim vlastně žije děsně špatně, slíbit, že pod jiným praporem bude líp. Tenhle smutný podzim nám bohužel ještě ledacos ukáže. Holky v krátkých sukních z předpovědi počasí sice často neříkají pravdu, ale aspoň těm povídačkám o babím létě věří. Slibují sluníčko, ten deštník si ale stejně pro jistotu vezmete, nezlobíte se na ně. Jenže co chcete dělat, když v téhle džungli plné úderů pod pás všichni vykřikují, že lžou ti ostatní a jen oni mají tu jedinou pravdu? Metají po sobě slizem a otravují vzduch, který byl ještě nedávno tak sladkopříjemně letně ospalý. Staví barikády mezi pokrevní přátele jen proto, že každý uvěřil slibu někoho jiného. Budují atmosféru nenávisti. Vedlo to někdy v minulosti k něčemu dobrému? Člověku se chce utíkat daleko předaleko, nebo aspoň utéct do nějaké hodně izolované ulity. Ale to nejde, tak aspoň zkouší myslet na něco jiného. Ta mírumilovná jablíčka, hruštičky a krásně naaranžované tykvičky na Floře jsou vlastně něco jako balzám na duši. Takže první větu odvolávám. Na Floru si zajděte a pořádně si to mezi jablíčky užijte. Nic lepšího vás nejspíš v tomhle smutném podzimu nečeká.