Je půl páté ráno, den jako každý jiný - chtělo by se říct. Ale není to tak docela pravda. Sedíme v hasičárně, ruce maskérek a maskérů pracují neuvěřitelně obratně. Za chvíli kolem sebe vidíme ošklivé rány po kulkách, podřezané krky, téměř skalpovanou hlavu, těla poleptaná kyselinou i hlubokou ránu v břiše. Figuranti posedávají, svá latexová poranění si suší fénem, připravují si vaky s krví, aby bylo autentičnosti učiněno zadost. O pár hodin později to totiž vypukne - Šantovka se stane terčem tří ozbrojených teroristů...

Zažili jsme cvičení záchranářů na vlastní kůži Foto: Jan Procházka

Fiktivní teroristický útok je společným cvičením záchranného systému, Univerzity Palackého a obchodního centra Šantovka. Situace má otestovat sehranost všech zúčastněných. "Tématem cvičení je teroristický útok s velkým výskytem raněných. Útočit budou tři osoby za použití střelné zbraně, nože a koncentrované kyseliny," prozradil nám mluvčí záchranářů Zdeněk Hošák.

Všichni ještě před odjezdem fasujeme ochranné brýle, prý se nám budou hodit, až v Šantovce vypukne střelba. Sice se tomu pousmějeme, ale stejně, všudypřítomná nervozita je mocná věc. Obzvlášť když vedle sebe vidíte ostatní, jak z nich odkapává krev. "Jako figuranty vždy oslovujeme studenty, tedy budoucí zdravotníky. Ono se vám to ještě nezdá, ale až vypukne panika, a ona vypukne, pak je třeba, aby to byli lidé ze zdravotnického prostředí, lidé, kterým nevadí pohled na zraněné a na krev," prozradila maskérka Marta Galoczová, zatímco jednomu studentovi vyráběla zranění odpovídající částečnému skalpování. Pozorovat při práci ženu, která zasvětila maskování lidí dvacet let svého života a chystaný útok je jedním z jejích posledních úkolů, bylo opravdu fascinující. "Při maskování dnes s kolegy použijeme materiál vyrobený z osmi kil mouky, odhadem devíti kil vody, kyseliny citronové, soli. A to pěkně ručně zpracujete a odpálíte na pánvi jako klasické odpalované těsto," vyprávěla s nadšením a přitom finišovala zranění pomocí latexu a červeného barviva.

Foto: Jan Procházka

Poučeni, co má každý dělat, až se ozve první rána z pistole, nasedáme do autobusů, jen chudák kolega s dírou v břiše putuje na nosítkách do nákladových prostor. Začalo mu to fakt pěkně, soucítíme s ním. V Šantovce se dodělávají poslední úpravy našich poranění, ještě si stihneme říct pár slov, když se ozvou příšerné rány. Ihned vypukne panika a totální chaos. Na situaci jsme byli předem připravení, ale jakmile slyšíte výstřely a řvou na vás po zuby ozbrojení zakuklenci, adrenalin vám neuvěřitelně rychle stoupne a vy se modlíte, aby už bylo po všem. Figuranti křičí, plazí se, všude na zemi rudé, krvavé skvrny a neutichající žalostné sténání... Po nekonečných deseti minutách je rázem klid. Pak dlouho, dlouho nic. Tady by všichni dávno zemřeli, říkáte si. Když se objeví zásahová jednotka, zpacifikuje útočníky a pak začne třídit zraněné podle vážnosti jejich stavu, alespoň trochu si oddychnete. Ale pořád je to šok a v hlavě vám zní: Dovedete si představit, že by se to skutečně STALO? Když nás vyvádí ven k autobusům určeným pro transport zraněných do nemocnice a následuje osobní prohlídka (existovalo podezření, že je mezi námi ukrytý další terorista), uvědomíte si, jak je fajn se konečně volně nadechnout. Ale co ti lidé vevnitř? Vždyť tam zůstali ti, co jsou na tom nejhůř... Na čerstvém vzduchu už chápete, že nejdůležitější je dostat ven první ty, kteří jsou nejméně zranění a v šoku, ti by totiž mohli záchranářům paradoxně ztěžovat práci, ale vevnitř jsme měli tendenci pomáhat naopak těm, kteří jsou v kritickém stavu, a v hlavě nám dokola znělo, proč všechno tak dlouho trvá a proč s nimi nikdo nic nedělá. "Při reálném teroristickém činu by vše trvalo ještě déle, je to tak. Jsou dané postupy, všichni se jich drží," zní od záchranářů. V tu chvíli vám dojde, že nejste v americkém filmu, že hrdinové vypadají jinak než Bruce Willis a že skutečnost je mnohem hrozivější.

"Tak co, jaké to bylo?" vrhnul se na mě kolega Honza Procházka, který fotil práci záchranářů přímo před Šantovkou, když jsem konečně dorazila. "Maskování už od rána bylo fascinující, ale ten útok. Bylo to příšerně reálné a trvalo to snad věčnost. Chápu, že existují nejrůznější postupy, ale když jsi pak uvnitř a týká se to tebe, logika jde stranou a vážně nerozumíš tomu, že uplyne taková doba, než si tě vůbec všimnou, natož než tě ošetří," říkám, sotva popadám dech, a obdivuji všechny ty, kteří za nás dennodenně nasazují vlastní životy - hasiče, záchranáře, policisty. Potom už s ostatními novináři pozorujeme, jak mé spolufiguranty (ty nejtěžší případy) postupně snášejí na nosítkách před budovu, kde se jim dostává nezbytné péče a putují do nemocnice, pro dva z nich přiletí dokonce vrtulník...

Foto: Jan Procházka

Když sedíme s kolegou v autě a míříme do redakce, směje se mému zkrvavenému obličeji a raději mě vysadí hned před vchodem, abych lidi kolem nevyděsila. Já sama jsem tedy vyděšená trochu byla. Je to cvičení, říkali jsme si pořád. Ale stejně. Každopádně skvělý zážitek a perfektní práce všech zúčastněných. Tak snad to nebude nikdy potřeba...