Bývá zvykem, že mladá generace pohlíží na hodnoty vytvořené v časech svých otců spatra. K hodnotám "klasickým" pak mívají mladí lidé, zejména díky neúnavné masáži v hodinách literatury, vyložený odpor. Neplatí to o mladém souboru divadla Tramtarie a zapravdu mi snad dají všichni, kteří si nenechají ujít Rozmarné léto Vladislava Vančury, které tento soubor podává s noblesou a lehkostí; nikoho ani nenapadne přemýšlet nad tím, že se jedná o dílo staré více než osmdesát let.

Základní zápletka je jasná a tvůrci inscenace v čele s mladým brňenským režisérem Pavlem Gejdušem neměli potřebu ji nějak upravovat. Hříchem by bylo i zasahování do Vančurova poetického jazyka. Nebylo třeba psát nové dialogy.

Trojice postarších pánů se rozvaluje na svých lehátkách na břehu řeky Orše. Fakt, že postarším pánům je kolem dvaceti let, hru nijak neshazuje. Naopak. Dodává to postavám nový rozměr. Poznáváme je všechny: abbého Rocha (Tomáš Jurníček), majora Huga (Jan Kovář) i majitele říčních lázní Antonína Důru (Jan Konopčík). Mluví tak, jak bychom čekali, přesto jsou jiní a chvíli přemýšlíte proč. Pak vám dojde, že tohle nejsou zkameněliny z nějakého prastarého příběhu, že jsou to lidé z masa a kostí a začínáte jim věřit. Není to těžké. Trojice hlavních hrdinů je opravdu přesvědčivá. U Jana Kováře ani Jana Konopčíka vás to ani tolik nepřekvapí, svůj um už předvedli v řadě představení. Významnou posilou souboru se však ukazuje být Tomáš Jurníček. Jeho abbé nepostrádal nic z vlastností, které mu autor vnukl: byl mile upovídaný, občas chvástavý, laskavý, ale dokázal si udržet důstojnost. Přestože se jednalo o jeho premiéru na prknech Tramtarie, nervozita z něj určitě cítit nebyla. Lehkost se ostatně nesla celou hrou: archaické dialogy dostávaly v ústech mladých herců ironické rozměry a nenechávaly diváky v klidu. Poklidně plynoucí letní dny jen občas narušily rozepře Důry s manželkou Kateřinou (Kristýna Hypšová) a zejména její dialogy byly opravdu jazykové perly. Celou dobu jsem přemýšlel, jak si tvůrci poradí s kouzelníkem Arnoštkem a jeho kladinami a hrazdami. V Tramtarii z něj udělali teleshopingového kouzelníka Horsta Fuchse a že tím hra nedostala smrtící ránu, je důkaz mistrovství všech zúčastněných. Vančurův příběh nesvazovala doba, ve které se odehrává. Tvůrci ho prostě jenom posunuli v čase a získali nový vrchol hry: Arnoštěk předvádí rudý vysavač Ďábel a jeho pomocnice Anna (Viola Petrášová) omdlévá při pomyšlení, že už nikdy nebude muset vzít do ruky koště. Jedině tady bylo potřeba napsat nové dialogy. Jak je to možné, že všechno tak pasuje? říkáte si.

Dál jde všechno podle známého scénáře: Kateřina uteče s Arnoštkem, Anna dělá pomylšení dokonce i ctihodnému pánovi a nakonec se vše vrátí do zaběhaných kolejí. Podobně jako u Vančurovy předlohy ani tady nejde o děj. Je to hraní s jazykem, nenásilná komedie plná skvělých výkonů i pocta minulým generacím. V neposlední řadě je to i další ukázka, že Tramtarie už dávno není nějakým ochotnickým spolkem.