Divadlo Tramtarie dnes podruhé zve do Tropical Islands. Autorský počin Matyáše Dlaba zpočátku útočí jako groteskně zvrhlá komedie, po grandiózním smyku však přechází k rozostřenému hororu. Nic pro milovníky klaustrofobie, nic pro německé turisty. Brány Tramtarie otevírají tradičně v půl osmé. Má to však jeden háček. Představení je beznadějně vyprodáno.

Mladík (typově chytře zvolený Vojtěch Johaník z brněnské JAMU) podléhá svodům umělého exotického ráje. Vyráží do německých Tropical Islands. Izolovaný prostor, gigantický bílý ocelový stan uprostřed planiny, co v útrobách skrývá falešnou exotiku. Chce si to vyzkoušet, právě zde vyzkoušet nový život, utéct z šedi a v pestrobarevné šílenosti zažít pravé dobrodružství. Až tady může jeho život podchytit svůj smysl. Realita je trochu jinde. Naivní klučina a podivín vstupuje do ještě podivnějšího světa, v němž se pohybují úchylné postavičky z pokroucených reklam na lahodné jogurty a zubní pasty. Slizký vládce s umělou nohou a bizarním akváriem (Jan Konopčík), robotická tělocvikářka s trhavým tikem (Johana Jančaříková), dva vymytí kolegové a zároveň loutky v rukou vládce Tropical Islands (Barbora Šebestíková, Václav Stojan) plus hrbatá potvora navlečená v potápěčském, cosi mezi člověkem a mutantem z místní laguny (Hana Kuzníková). Je zábavné sledovat, jak se hlavní hrdina, už v běžném životě křehké a osamělé individuum burtonovského ražení, pohybuje ve světě, kde je vše ještě o několik tříd ujetější a nelidštější. V podstatě až tady se ukazuje, že on sám na tom zase tak špatně nebude. On sám se ve společnosti zrůdiček nachází a uvědomuje si sám sebe. A chce utéct. Jenže vše nasvědčuje tomu, že v případě Tropical Islands neexistuje žádné východisko. Svého vysněného ráje se tu dočká každý. Do sytosti. Takovým způsobem, že z toho buď zešílí, nebo se pokusí prchnout. Otázkou je, zda je to vůbec možné.

Destruktivní reklama na tropické sanatorium

Inscenace vládne dvěma polohami. Hlavní postava má první rande se svým splněným snem, seznamuje diváky i sebe s jeho možnostmi i ostatními snílky. Vládne trhlý humor, přehršel vyšinutých detailů a nápadů. Zaplněné tramtarijské řady rázně atakuje a spolehlivě rozesmává výstřední groteska, ve vzduchu se vznáší crazy atmosféra a obláčky spreje s příznačným tropickým aroma. Dobrodružství začíná ve chvíli, kdy se inscenace radikálně láme v odlišnou druhou polovinu. Třeskutá groteska se proměňuje v halucinogenní horor. Úsměvy na rtech zůstávají, protože zamrzají, z lehké parodie na reklamu je klinicky chladná rozedraná paranoia. Hlavní postava se totálnímu podlehnutí vzpírá, v blázinci zbytek života strávit nechce. Veselé a správně poťouchlé hudební motivy nahrazuje zneklidňující elektronika (bolestivé agonie jsou hlavně díky soundtracku Martina Peřiny tak nepříjemně mrazivé) a stroboskopické osvětlení. Je jasné, že ve finále půjde buď o absolutní bezvýchodnost, nebo o zatracenou kocovinu. Buď a nebo, jiné možnosti nejsou.

Autorský počin režiséra a dramaturga Matyáše Dlaba se dočkává dalšího rozměru. Zpočátku si hraje s parodií na falešné sny účinně lákající slepé masy skrze média, s postupem času jde o něco dál. Záměrně zveličuje a vizuálně nablýskané podbízivé reklamy taví na nebezpečně pokřivenou realitu plnou nesnesitelné křeče, která může mít lobotomizující účinky. Vidím tam apel, upozornění pro všechny. Ukázku toho, jak daleko můžou (třeba i v budoucnu) veškeré mediální podbízivosti zajít, jak mohou někoho zfanatizovat a ve finále snadno a rychle zničit. Ve spojitosti s tím vzpomínám na postavu matky hlavního hrdiny filmového (jinak neuvěřitelně intenzivního) zážitku jménem Requiem za sen režiséra Darrena Aronofskyho. Postava stárnoucí matky se nechává dobrovolně destruovat vlivnou televizní soutěží. Rozum mizí, realita se pod náporem vlezlé mediální masáže mění v děsivě nekonečnou noční můru. Nic příjemného. A podobné je to i s Tropical Islands. Po zhlédnutí Dlabova kusu vás už nenapadne tam vyrazit. Zpanikaříte a z dálnice A3 sjedete, na poslední chvíli odbočíte. A pokud si přesto troufnete do exotického zámku hrůzy vstoupit, minimálně si přibalíte zbrojní pas a plato růžových prášků proti smrti k tomu.

Ta temná linie

Tropical Islands navazují přesně tam, kde v předchozí sezoně skončila původem německá psychedelie jménem Pes, noc a nůž. Vedle tradiční komediální linie, v níž si Tramtarie pohrává s literaturou, komiksem i filmem, se ani v současné sezoně nebojí podívat tak trochu k odvrácené straně - nasadit těžší, temný a přinejmenším zneklidňující kus. Inscenace Tropical Islands přesně taková je. Ze spadlého kokosu mléčně bílý krém fakt neteče, ale z řezání pilkou na železo pořád cupitá mráz po zádech.