S Vánocemi je spojeno několik tradic, bez kterých bychom si tyto svátky neuměli ani představit. To, že vám nad štědrovečerní tabulí visí zelená větvička, nebo vám byt provoní ozdobený vánoční stromeček a cukroví, neodmyslitelně patří k tomuto času. Přestože bychom to už jinak nechtěli, víme, kde se tyto tradice vzaly? Kdo se poprvé políbil pod jmelím a co tato tradice znamená?

Ilustrační foto Foto: Archiv redakce

Nejznámější rostlinou Vánoc je nejen u nás, ale také v zahraničí jmelí. V obchodech, na trzích nebo ve stáncích si jej můžete koupit v několika podobách, zlaté, stříbrné nebo původní zelené. Spolu s kouzlem Vánoc jsou i jmelí přisuzovány nejrůznější nadpřirozené schopnosti. Jmelí bylo předmětem uctívání a rituálů však dávno před tím, než k nám oslavy Vánoc vůbec dorazily. Keltští druidové jej nesměli useknout jinak než stříbrným srpem, bylo totiž symbolem života a ochranným talismanem. A tak je tomu také dnes, kdy zavěšené nad štědrovečerní tabulí nebo nad dveřmi přináší do domu štěstí a lásku.

Tradice spojené s touto křehkou, cizopasnou rostlinou jsou si ve všech evropských zemích podobné a liší se jen v detailech. Pro vánoční rituály je nepostradatelné hlavně na severu. První, kdo se pod jmelím políbil, měl být svatý Mikuláš se svou milou. Při jednom setkání si nevědomky stoupli právě pod jmelí a z polibku se brzy stala tradice. Populární byla už v 16. století v Anglii, své fandy má rovněž ve Skandinávii, k nám se dostala přes naše německé sousedy. Co možná nevíte je, že z větvičky se po každém polibku musí ulomit jedna bílá bobulka. Ta poslední se na ní nechává po celý rok, aby láska z domu neodešla. Lepivým semenům jmelí byla přisuzována právě schopnost udržet vztah mezi dvěma osobami. Polibek pod jmelím v adventním čase má zajistit dostatek lásky po celý příští rok. Se jmelím mají Angličané spojen ještě jeden zvyk. Splní prý každému u stolu jedno přání, které zašeptá do první zapálené svíčky, jejímž plamenem pak spálí větvičku z minulého roku.

Ilustrační foto Foto: Archiv redakce

Bez ozdobeného vánočního stromečku by Vánoce nemohly vůbec být. V posledních letech se navíc prosazuje tendence opouštět umělohmotné náhražky a většina lidí si chce svůj domov provonět jehličím. U nás se s ním však stejně jako se smaženým kaprem, nesetkáváme příliš dlouho. Mimo českou kotlinu má tento zvyk velmi dlouhou historii. Slavnostně vyzdobeným stromkem uctívaly o zimním slunovratu germánské kmeny boha Wotana. Ve Francii pochází nejstarší zmínka o stromku osvětleném hořícími svíčkami ze třináctého století. Po celý středověk přitom církev zdobení stromků stíhala a zakazovala. Smířila se s ním až koncem století šestnáctého. K nám se tento zvyk dostal přes Německo a v českých domácnostech se začal velmi pomalu zabydlovat až během devatenáctého století, nejdříve pouze v bohatých měšťanských rodinách. Na vánočních trzích se sice začaly prodávat dovezené umělé stromečky vyřezané z kartonu nebo tenkých prkének, ale kupující o ně nejevili příliš veliký zájem. Více se ujaly živé stromečky, smrčky, jedličky nebo májky ozdobené sladkým pečivem, perníkem a ovocem, jablky nebo hruškami, mandlemi či rozinkami. Zřejmě roku 1860 se na stromečku v Čechách poprvé rozsvítily lojové svíčky. Do venkovských stavení pronikaly ozdobené vánoční stromečky ještě pomaleji. Až do první světové války bývala v mnoha domácnostech pouze ozdobená smrková nebo jedlová větev.

Krásné Vánoce všem!