Asi málokdo z nás by si dokázal představit Vánoce bez větvičky jmelí nebo stromečku, který jehličím provoní celý byt. Víte však, kdy a kde se vzala tradice této vánoční zeleně? Proč se mají lidé pod jmelím políbit a jaké další nadpřirozené schopnosti jsou mu přisuzovány?

Asi nejrozšířenější rostlinou spojenou s tradičními Vánocemi je nejen u nás, ale také v zahraničí jmelí. V obchodech a vánočních stáncích si jej můžete koupit buď v jeho přirozené zelené podobě, nebo vylepšené zlaté či stříbrné verzi. Spolu s kouzlem Vánoc jsou i jmelí přisuzovány nejrůznější nadpřirozené schopnosti Předmětem uctívání a rituálů bylo přitom již dávno předtím, než k nám oslavy vánočních svátků dorazily. Keltští druidové jej nesměli useknout jinak než stříbrným srpem. Bylo symbolem života a ochranným talismanem. A tak to zůstalo až dodnes, kdy zavěšené nad štědrovečerní tabulí nebo nad dveřmi do domu má do něj přinášet štěstí a lásku.

Zvyky spojené s touto křehkou, cizopasnou rostlinou jsou si ve všech evropských zemích podobné a liší se jen v detailech. Pro vánoční rituály je nepostradatelné hlavně na severu. První, kdo se pod jmelím políbil, měl být svatý Mikuláš se svou milou. Při jednom setkání si nevědomky stoupli právě pod tuto rostlinku a z polibku pod jmelím se brzy stala tradice. Populární byla už v 16. století v Anglii, své fandy má rovněž ve Skandinávii, k nám se dostala přes naše německé sousedy. Co možná nevíte je, že z větvičky se po každém polibku musí ulomit jedna bílá bobulka: ta poslední se na ní nechává po celý rok, aby láska z domu neodešla. Lepivým semenům jmelí (jeho latinský název Viscum znamená doslova "lepidlo“) byla přisuzována právě schopnost udržet vztah mezi dvěma osobami. Polibek pod jmelím v adventním čase má zajistit dostatek lásky po celý příští rok. Se jmelím mají Angličané spojen ještě jeden zvyk. Splní prý každému u stolu jedno přání, které zašeptá do první zapálené svíčky, jejímž plamenem pak spálí větvičku z minulého roku. Jejich zvyky se k nám dostaly přes Německo, kam je s sebou koncem středověku přinesli angličtí žoldnéři.

Také bez ozdobeného vánočního stromku si dnes Štědrý večer dokážeme představit jen obtížně. V posledních letech se navíc prosazuje tendence opouštět umělohmotné náhražky a většina lidí si chce svůj domov provonět jehličím. U nás se s ním však stejně jako se smaženým kaprem, nesetkáváme příliš dlouho. Mimo českou kotlinu má tento zvyk velmi dlouhou historii. Slavnostně vyzdobeným stromkem uctívaly o zimním slunovratu germánské kmeny boha Wotana. Ve Francii pochází nejstarší zmínka o stromku osvětleném hořícími svíčkami ze třináctého století. Po celý středověk přitom církev zdobení stromků stíhala a zakazovala. Smířila se s ním až koncem století šestnáctého. K nám se tento zvyk dostal přes Německo a v českých domácnostech se začal velmi pomalu zabydlovat až během devatenáctého století, nejdříve pouze v bohatých měšťanských rodinách, Na vánočních trzích se sice začaly prodávat z Německa dovezené umělé stromečky vyřezané z kartonu nebo tenkých prkének, ale kupující o ně nejevili příliš veliký zájem. Více se ujaly živé stromečky, smrčky, jedličky nebo májky ozdobené sladkým pečivem, perníkem a ovocem, jablky nebo hruškami, mandlemi či rozinkami. Zřejmě roku 1860 se na stromečku v Čechách poprvé rozsvítily lojové svíčky. Do venkovských stavení pronikaly ozdobené vánoční stromečky ještě pomaleji. Až do první světové války bývala v mnoha domácnostech pouze ozdobená smrková nebo jedlová větev.