Těžko si představit větší klasiku než Shakespeara. Hamlet je po příběhu veronských milenců nejspíš na druhé příčce. Jenže není klasika jako klasika. Z klasické knihovničky nadepsané "Osvědčené. Testováno na generacích diváků" můžete vytáhnout tisíckrát vyluhovanou Maryšu či kýčovitou operetku, případně nějaký ten filmový muzikál. Nebo můžete vsadit na opravdového génia. A buď shořet jako suchá tráva, nebo zazářit plamenem, který bude vidět i z dálky. K úspěchu potřebujete kongeniální osobnosti. Kdo se však může měřit se Shakespearem? Michael Tarant to v Moravském divadle vyzkoušel. S pokorou k předloze a obrovským tvůrčím nasazením celého týmu. Výsledek potřebuje usadit. Ale mrazilo z něj už při premiéře.

Shakespeara nemůžete hrát, musíte ho žít. To vysvětloval tvůrcům překladatel Martin Hilský už na začátku zkoušení. Michael Tarant ho pozval záměrně - vytvořil tak první pilíř, o který mohl inscenaci opřít, neboť většina protagonistů své role skutečně prožívá. Nejvíc pochopitelně Hamlet - tedy Petr Kubes, který tvoří pilíř druhý. Ten člověk potí krev, že máte strach, aby sám neskončil špatně. Třetím pilířem je úžasná scéna Jaroslava Milfajta. A čtvrtým pilířem pak je sám Tarant - místy šílený bezmála jako titulní postava. Když máte čtyři pevné sloupy, strop udržíte. A jaké jsou?

Herci fungují báječně, přestože na jevišti je spousta hostů, všichni sem patří. Zejména mrazivý výkon Josefa Vrány v roli krále Claudia. Je tu úplně jiný než v titulní roli Stavitele Solnesse, žádný zlomený hrdina, najednou tu stojí zloduch v plné síle, kolem nějž se vznáší hmatatelná aura strachu. Trefou do černého je i obsazení Ofélie dalším hostem - Annou Stropnickou. Zatímco Claudius se jako zlý objeví a přestože má chvilky pokání, jako zlý i odejde, Ofélie prochází dramatickým vývojem. Stropnická možná zpočátku recituje text jako školačka na besídce, ale je to roztomilé a nejspíš i záměrné. Na začátku přece sledujeme bezstarostné zamilované děvčátko; postava se ale vyvíjí a malá holčička najednou mizí. Ofélie se propracuje až do fáze vrcholného šílenství. (Když pak dojde k závěrečné děkovačce, mimoděk bleskne hlavou: to je dobře, že se uzdravila.) Jen možná kostyméři mohli Ofélii dopřát paruku. Krátký moderní sestřih jaksi nesedí. K šílené Ofélii prostě patří rozevlátá tmavá hříva. Ale to je detail.

Naopak poněkud rozpačitá je královna Gertruda v podání Naděždy Chrobokové-Tomicové. Podává tu zdaleka nejlepší výkon za poslední dobu, přesto některé dramatické okamžiky poněkud zabíjí zbytečným přehráváním, jako by na Hilského úvodní přednášce chyběla.
A pak je tu Petr Kubes ve své možná životní roli. Hamlet. Z jeviště téměř nesleze a i on prodělává bouřlivý vývoj. Chvíli je bezstarostný, ale postupně se poddává šílenství, jež zprvu jen předstírá. A věříte mu každé slovo, každou slabiku. Ano. Takhle to nejspíš Martin Hilský myslel. Odříkávat text můžete v kdejaké zaprášené venkovské kauze, ale Shakespeare je královská disciplína. Kubes v ní uspěl. A vlastně i celý obrovský soubor jako celek. Občas někdo škobrtne a chvílemi nevíte, proč tam ty velmi obdařené dámy v korzetech vlastně stojí, když se viditelně nudí. Ale ony se asi nudit mají. Narozdíl od diváků, kterým to Michael Tarant v hodně velkolepé skoro tříhodinové stopáži nedopřeje. Pomáhá tomu i scéna Jaroslava Milfajta, která je typicky tarantovská. Spousta kovu, plachet, mříží a schodů - přitom vše vysoce funkční a pohyblivé. K tomu atmosferická světla, která vás rázem přenesou z divoké pitky na hřbitov.
Tohle všechno mít bez Michaela Taranta by ovšem neznamenalo nic. On je tím, kdo dokázal všechny ingredience smíchat a postavit z nich představení, které má nejen všechny shakespearovské atributy, ale navíc i přidanou hodnotu, která s nimi výborně ladí. To, že diváci ani nedutají, je jeho zásluha. Potřebuje si to jen sednout, což se po několika reprízách jistě podaří. Po pár předchozích zklamáních konečně má opět smysl na něco do divadla zajít. A Olomouc má na nadcházející Divadelní Floru pěkně žhavé želízko do ohně. Snad z něj kýžené plameny vyšlehnou.