Reklama

Úterý 23. dubna 2024, svátek má Vojtěch, venku je 6.4 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Vladislav Galgonek, legenda olomoucké zpravodajské fotografie, slaví sedmdesátku

Kultura

14.5.2016

Autor: Jan Procházka

Vladislav Galgonek. Fotograf. Legenda. Třicet osm let byl fotoreportérem olomoucké ČTK, ale fotil i papeže či japonského císaře. Inspirující a hluboce lidská osobnost. Nikdo nebyl "na place" takový profík jako on, nikdo pro dobrý záběr neudělal tolik, jako dokázal on. Stačilo ho sledovat při práci a člověk se o novinářské práci naučil víc, než mu mohla dát nějaká škola. Dnes je Vladislavu Galgonkovi sedmdesát let. Tak všechno nejlepší!

Legenda olomoucké zpravodajské fotografie slaví sedmdesátku Legenda olomoucké zpravodajské fotografie slaví sedmdesátku Foto: Luděk Peřina

Více fotografií najdete na našem Facebooku

Druhého takového nepotkáte. Vladislav Galgonek, dlouholetý fotoreportér agentury ČTK, je novinářská legenda. Právem. A zdaleka ne jenom v Olomouci, kde strávil většinu života. Je to profesionál ze staré školy, jací už dnes scházejí. Galgonek pro fotografii žije. Ať ho poslali zaznamenat sklizeň obilí nebo soutěž krásy, byl vždy posedlý touhou udělat co nejlepší záběry. Vždycky si našel cestu, jak to udělat líp než deset kolegů z jiných novin, kteří byli na stejném místě. Příkladů je mnoho. Třeba tenhle: Skupinka novinářů pobíhá kolem převráceného autobusu. Kameramani točí, fotografové cvakají. Galgonek najednou zmizí. "Kde je Laďa?" zeptá se po chvílí někdo. Rozhlížíme se kolem, nikde ho nevidíme. Až pak někdo ukáže vzhůru. "Chtěl jsem to zabrat ještě trochu z nadhledu," vysvětluje nám posléze Galgonek, když slézá ze sloupu vysokého napětí, kam vyšplhal do výšky asi čtyř metrů, aby celou scénu zabral z bezkonkurenčního úhlu. Nedělá to proto, že by chtěl ostatním dokázat, že je nejlepší. Dělá to prostě automaticky. Protože on nejlepší je. Pro záběr udělá vše, a to doslova. "Pamatuji si příhody, kdy vylezl pro lepší ptačí pohled na vetchý strom, nebo na oltář v malém kostelíku... Vždycky zmizel, aby se vynořil v nečekaných polohách. Ale o jeho profesním oku svědčí to, že kam se s foťákem postavil, tam na jeho místo vzápětí proudili další kolegové..." líčí Galgonkova kolegyně z olomoucké redakce ČTK Alena Horáková, která s ním strávila mnoho let.


Autor: Olomoucká televize ZZIP

Galgonek je nesmírně inspirující osobnost. A i když se o to sám nijak nesnažil, vychoval v Olomouci několik generací fotoreportérů. "Je to prostě velký učitel. Pozorovat ho při práci mi dalo víc než deset fakult žurnalistky a deset fakult AMU, AVU, FAMU či čeho dohromady," říká redaktor Blesku Pavel Ryšlink. Pod tuhle větu se podepíšu i já a nejspíš i mnozí z kolegů. Když jsem před skoro deseti lety začal pracovat v novinách, řekli mi: "Jestli chceš být opravdu dobrý, sleduj, jak to dělá Galgonek." A tak jsem se učil. Jeho know how spočívá v kombinaci řemeslné zručnosti a výborné komunikace. “On by u fotografování ukecal mrtvého,” potvrzuje moje slova fotografka Blanka Martinovská. “Tááády ještě a tuhle stranu a možná nahoru se podívat a ještě půjdeme na jiné světlo… To je přesně on. Zatímco my všichni už měli hotovo, on byl k nezastavení, protože ještě neměl tu svou fotku,” líčí Martinovská.

Vladislav Galgonek, laureát Ceny města Olomouce. Rok 2007. Vladislav Galgonek, laureát Ceny města Olomouce. Rok 2007. Foto: David Kopřiva
Další typický Galgonek. Z podhledu to bude lepší. A už je na zemi. Další typický Galgonek. Z podhledu to bude lepší. A už je na zemi. Foto: Tomáš Frait

V Olomouci byl u všeho. Ale agentura si ho občas “půjčovala”. V roce 1994 fotografoval ve Vatikánu jmenování Miloslava Vlka kardinálem. Václava Klause doprovázel jako reportér při přijetí u japonského císaře Akihita v roce 1998. Galgonek byl jediným reportérem, který směl být přítomen audienci Václava Havla u papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu. Toho ostatně fotografoval už dříve při jeho olomoucké návštěvě. Tehdy vznikl slavný snímek smějícího se Svatého otce, který si dlaní zakrývá tvář při vystoupení katolické mládeže. Za ten dostal Czech Press Photo, nejprestižnější novinářskou cenu v Česku. Obdržel ji i za jiný slavný snímek. Je na něm ježek, zoufale se držící na úzké zídce uprostřed záplavy. Obě fotky charakterizují to, jaký je Galgonek. Hluboce lidský. Ostatní fotografové stojí vedle něj, aby mohli pořídit úplně stejnou fotku. Ale viděl ji jenom on.

Pro dobrou fotku vyleze kamkoliv. Někteří by se klepali strachy, ale Galgonek vidí záběr a jde ho udělat. Takhle si nenechal v roce 2001 ujít opravu sloupu Nejsvětější Trojice. Vrchol  jednoho ze symbolů města vyfotil pěkně zblízka. Pro dobrou fotku vyleze kamkoliv. Někteří by se klepali strachy, ale Galgonek vidí záběr a jde ho udělat. Takhle si nenechal v roce 2001 ujít opravu sloupu Nejsvětější Trojice. Vrchol jednoho ze symbolů města vyfotil pěkně zblízka. Foto: Luděk Peřina
K pózování přemluví každého. Klidně i žirafu. K pózování přemluví každého. Klidně i žirafu. Foto: Blanka Martinovská
Typický Galgonek. Takhle vznikají jeho slavné snímky s popiskou Návštěvnice si prohlíží... Všichni jsme to od něj odkoukali. Typický Galgonek. Takhle vznikají jeho slavné snímky s popiskou Návštěvnice si prohlíží... Všichni jsme to od něj odkoukali. Foto: Blanka Martinovská

Galgonek je přitom úplným opakem zuřivého reportéra, jak ho možná znáte z filmů nebo knížek. Jeho hlavním rysem je laskavost. “Za léta strávená s ním v jeho redakci si nepamatuji, že by se někdy naštval, nazlobil. Kolega, se kterým bylo opravdu radost pracovat. On se opravdu neumí zlobit,” kroutí hlavou Alena Horáková. Právě díky laskavosti se mnohdy dostal k fotografovaným lidem blíž než kdokoliv z nás. A s mnohými ho dodnes pojí přátelství. Třeba s řezbářem Jaroslavem Benešem z Loštic, který svůj unikátní betlém plní figurkami, znázorňujícími postavy z regionu. Galgonek každoročně fotografuje nové přírůstky. V roce 2011 k nim přibyla i figurka nahrbeného fotografa Galgonka, z jehož aparátu vylétá pták.

Ano, pro dobrou fotku klidně po krk do vody. A když ho z agentury pošlou přinést snímky naturistů, prostě si vybere tu nejhezčí holku na nudapláži a přemluví ji, aby mu zapózovala. Ano, pro dobrou fotku klidně po krk do vody. A když ho z agentury pošlou přinést snímky naturistů, prostě si vybere tu nejhezčí holku na nudapláži a přemluví ji, aby mu zapózovala. Foto: Blanka Martinovská

Galgonek je osobnost. Velmi svérázná osobnost. "Dojemná součást jeho povahy je roztomilá popletenost, zvlášť u ženské populace vyvolávající ochranitelské pudy. A ono to opravdu fungovalo," usmívá se Alena Horáková a přidává i další vzpomínku: "Nezapomenutelné jsou jeho cesty na reportáže, kdy seděl za volantem. Zvládl u toho i spoustu jiných věcí, řízení jej prostě v tu chvíli zdržovalo. Pamatuji si cestu po R35 na Bouzovsko, čtyřproudá dálnice, hustý provoz, a on mi přes rameno čte noviny..." Galgonek taky docela přitahoval drobné katastrofy. Seděl jsem s ním v autě, když jsme jeli z reportáže v zoologické zahradě. Při parkování nacouval do pařezu a docela si pošramotil zadek auta. Jiný by řval. Galgonek vystoupil a prohlásil: "Kruci, to by mě zajímalo, který hlupák uřízl ten pařez tak nízko, že není vidět." Některé z katastrof pak byly způsobeny jeho nasazením. Mezi nejbizarnější historky patří jeho "golfové zranění". Při VIP turnaji chtěl pořídit záběr, jak se tehdejší šéf ČEZ rozmachuje holí. Z podhledu. Místo záběru dostal holí přímo do břicha. Na jednu z historek vzpomíná i sám Galgonek: "V reportérské posedlosti člověk občas udělal kraviny. Třeba jsem fotil sklizeň sena, taková hloupost, a já chtěl udělat ještě jeden záběr. Jenže mi spadl objektiv do fukaru. Byl samozřejmě na odpis. Tu pověst ničitele přístrojů mám asi právem," směje se Galgonek.

Byl u všeho, co se v Olomouci (a nejen v ní) dělo. Primátoři i ministři odcházejí, mění role a někteří mizí v propadlišti dějin. Galgonkovy fotky zůstávají jako kronika doby. Byl u všeho, co se v Olomouci (a nejen v ní) dělo. Primátoři i ministři odcházejí, mění role a někteří mizí v propadlišti dějin. Galgonkovy fotky zůstávají jako kronika doby. Foto: Luděk Peřina
Foto: Pavel Ryšlink
Vedle Národního domu před časem fungovalo speciální pánské kadeřnictví. Vyslali nás tam oba na reportáž, tak jsme si vzájemně zapózovali, vzpomíná redaktor Blesku Pavel Ryšlink. Vedle Národního domu před časem fungovalo speciální pánské kadeřnictví. Vyslali nás tam oba na reportáž, tak jsme si vzájemně zapózovali, vzpomíná redaktor Blesku Pavel Ryšlink. Foto: Pavel Ryšlink

Fotoreportérem se přitom stal vlastně náhodou. Narodil se v Českém Těšíně, rodiče z něj chtěli mít veterináře. Na střední zemědělskou školu se sice ještě nechal přemluvit, tou dobou už ale zcela propadl kouzlu fotografie. “Občas mi otiskli nějaké snímky v místních novinách, nejčastěji to byl nějaký sport. Hlavní asi bylo, že jsem se začal stýkat s fotografy a umělci vůbec,” vzpomíná. První fotografické zaměstnání dostal na dole Odra. “Otec byl horník a těžce to nesl, že fotografuji lidi při práci. Raději by mě viděl mezi nimi jako kolegu, když už nevyšla ta veterina,” usmívá se Galgonek. Velká šance přišla v roce 1973, kdy dostal nabídku z ČTK. “Agentura tehdy otevřela pobočku v Olomouci a potřebovali fotoreportéra na plný úvazek. Tak jsem to zkusil. A co mě překvapilo, oni mě vzali!” líčí Galgonek. V Olomouci se zabydlel, založil tu rodinu a v ČTK zůstal až do důchodu. Z agentury odešel na konci roku 2011, dodnes tam ale zaskakuje, když je potřeba. Přestože novinářská fotka má většinou krátkou životnost, ty Galgonkovy dost často neztrácejí aktuálnost ani po letech. Mnohokrát je i vystavoval.

Foto: Tomáš Frait
Foto: Luděk Peřina
Foto: Luděk Peřina

Závěrem velká gratulace. Všechno nejlepší k těm sedmdesátinám. Hodně zdraví a ještě spoustu dobrého světla!

Autor článkuJan Procházkaprochazka@olomouc.cz

Jan Procházka